Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 7. Prozřetelnost obnovení a vývoj dějin

Nebeské království na zemi je společnost, jejíž struktura je vytvořená podle obrazu dokonalého člověka. (Viz kapitola Stvoření 3.2) Podobně můžeme říci, že padlá společnost je vytvořena podle obrazu padlého člověka. Dějiny společností tvořených hříšnými lidmi můžeme lépe pochopit, budeme-li zkoumat vnitřní život padlého člověka.

Padlý člověk má původní mysl, která ho nabádá k dobru, a také zlou mysl, jež ho naplňuje špatnými touhami a bouří se proti podnětům původní mysli. Nelze popřít, že obě mysli jsou v trvalém vzájemném konfliktu, který způsobuje naše nestálé a rozporuplné chování. Protože lidská společnost je tvořena jednotlivci, kteří v sobě mají trvalý konflikt, nemohou být vzájemné vztahy mezi nimi jiné než plné neshod a konfliktů. Dějiny lidstva byly utvářeny rozporuplnými společenskými vztahy, které se v průběhu času neustále měnily. Proto jsou dějiny nevyhnutelně dějinami konfliktů a válek.

V ustavičném zápase mezi původní myslí a zlou myslí se lidé neustále snaží zavrhnout zlo a následovat cestu dobra. Je-li jejich snažení úspěšné, přinese své plody v dobrých skutcích. Protože v každém člověku působí původní mysl, reaguje dokonce i padlý člověk na Boží prozřetelnost obnovení a podporuje cíl dobra.

K vývoji v dějinách dochází díky lidem, kteří se v boji mezi dobrem a zlem cílevědomě snaží zavrhnout zlo a podpořit dobro. Proto svět, k němuž dějiny spějí, je Nebeským královstvím, kde se uskuteční cíl dobra. Musíme pochopit, že konflikty a války existují jako dočasný jev proto, aby oddělily dobro od zla na cestě k dosažení konečného cíle. Přestože zlo může někdy zvítězit, Bůh ho použije tak, aby dějiny nasměroval k uskutečnění vyššího dobra. Můžeme si tedy uvědomit, že vývoj dějin směrem k dobru je veden procesem neustálého oddělování dobra od zla podle Boží prozřetelnosti obnovení.

Satan se zatím na základě svého pokrevního svazku s prvními lidmi snaží prostřednictvím padlého lidstva vytvořit zvrácenou podobu ideální společnosti dříve, než její pravou podobu uskuteční Bůh. Proto můžeme v dějinách lidstva pozorovat nárůst neprincipových společností založených na překroucených interpretacích Principu. V závěru lidských dějin, dříve než Bůh obnoví Nebeské království na zemi, satan vytvoří neprincipový svět podle zkresleného obrazu tohoto království: komunistický svět. To vysvětluje, jakým způsobem satan, který získal na počátku dějin určitý náskok, vždy napodoboval Boží plány dříve, než je uskutečnil Bůh. V průběhu prozřetelnosti obnovení se falešná podoba objevuje dříve než pravá podoba. (Viz kapitola Příprava 3.2; 4.1) Na základě tohoto aspektu Principu můžeme objasnit Ježíšovo proroctví, že se před Druhým příchodem Krista (Mt 24,23-24; 1 J 2,18) objeví falešní kristové.

7.1 Vývoj dějin ve věku prozřetelnosti obnovení

Někteří historikové se domnívají, že první společnost, kterou padlí lidé vytvořili, byla prvobytně pospolná společnost. Z hlediska Boží prozřetelnosti měly primitivní společnosti, vytvořené padlými lidmi, v centru satana. I kdyby se satan snažil vytvořit kolektivní společnost, kde by se lidé navzájem dělili o majetek, byla by stále jen nedokonalou napodobeninou společnosti, jakou chce vytvořit Bůh s lidmi dokonalého charakteru: společnost, pro kterou je charakteristická vzájemná závislost, společná prosperita a obecně sdílené hodnoty. Tato satanská primitivní společnost by bez ohledu na svoji podobu nemohla být oproštěna od zápasů a rozdělení. Kdyby tomu tak bylo, zachovala by si navěky svoji existenci beze změny a Boží prozřetelnost obnovení by se nikdy nenaplnila.

Dvě vzájemně zápasící mysli v padlém člověku ve skutečnosti způsobují vnitřní konflikty, jež se projevují v jeho skutcích a jsou příčinou toho, že se dostává do konfliktu s ostatními lidmi. Proto není nikdy možné, aby byl v satanské primitivní společnosti, usilující o vytvoření kolektivního způsobu života, zachován mír. Jak se primitivní společnosti rozvíjely ve větší celky s různými ekonomickými a společenskými vztahy, vyvíjely se nevyhnutelně odpovídajícím způsobem také tyto konflikty. Díky působení původní mysli vyzývající lidi, aby reagovali na Boží prozřetelnost obnovení, zajisté docházelo v primitivních společnostech pod satanskou vládou k rozdělení mezi relativním dobrem a zlem.

Podíváme-li se na proces společenského rozvoje vedeného satanem, zjistíme, že rodové společnosti vznikly na základě rozporů mezi jednotlivci v primitivní společnosti. Tyto společnosti měly tendenci zvětšovat se a tak se s rozšiřováním svého území a získáváním větší moci rozvinuly ve feudální společnost a pak v monarchii. Satan použil tento model dříve než Bůh, protože pochopil Boží plán povolat z hříšného světa dobré lidi, aby vytvořili dobrou rodovou společnost, pak ji rozšířili na dobrou feudální společnost a nakonec dospěli na úroveň dobrého království, jehož území a vláda by postačovaly k tomu, aby přišel Mesiáš a uskutečnil své dílo.

Bůh povolal z hříšného světa Abrahama, aby se jako první vydal cestou dobra, a obdařil ho potomky, kteří budou podporovat Boží vůli. Pak tyto potomky pozvedl, aby vytvořili první izraelskou rodovou společnost. Do Egypta vstoupili jako rodová společnost, než však Egypt opustili a vydali se do Kanaán, rozrostli se na kmenovou společnost. V období vlády soudců byla izraelská společnost feudální společností.

Jestliže zde mluvíme o feudální společnosti, máme na mysli společnost s politickým systémem charakterizovaným vztahem pán – sluha, který je vztahem služby a poslušnosti, a s ekonomickým systémem tvořeným soběstačnými jednotkami na malých, izolovaných územích. Takto bychom mohli charakterizovat izraelskou společnost v období vlády soudců. Když Izraelité vstoupili do Kanaán, byla každému kmeni přidělena část země. Soudcové, kteří vládli na těchto územích, měli podobnou úlohu jako biskupové a feudálové v raně středověké Evropě.

Feudální společnost je charakteristická tím, že lidé přijímají víru svého pána a poslouchají jeho příkazy. Dokud pán zůstává věrný Boží vůli, jeho lidé ho následují a stojí na Boží straně. Lidé žijící v politickém systému, který je založený na vztazích pán – sluha a má soběstačnou ekonomiku do velké míry izolovanou od vnějšího světa, dokážou značně odolávat vnějším útokům satana. Hlavním důvodem, proč se rodová společnost vyvíjí ve společnost feudální, je snaha vrátit majetek a lidi patřící satanovi zpět na Boží stranu. Když se území pod vládou Boha rozšíří, lidé mohou lépe odrážet satanovy útoky. Protože satan pochopil tuto Boží prozřetelnost, snažil se zachovat svoji nadvládu tím, že ji získal jako první a své vlastní feudální společnosti vytvořil o mnoho století dřív.

Z hlediska prozřetelnosti existovala feudální společnost raného Izraele proto, aby položila základ pro vytvoření monarchie s větším územím a silnější vládou. Monarchie sloučila politicky a ekonomicky nezávislé menší územní jednotky, vytvořené dřívější feudální společností, do jednoho územního celku s větším počtem obyvatel, silnou ekonomikou a s lépe udržitelnou nezávislostí. Tak bylo vytvořeno jednotné království Izraele, které založil král Saul.

Ježíš měl přijít jako Král králů. (Zj 11,15) Proto Bůh vybudoval v Izraeli monarchii, aby tak připravil dostatečně silný základ, na kterém by Ježíš mohl přijít jako Mesiáš a vládnout jako Král králů.

Satan už dávno předtím pochopil, že v pozadí vytvoření monarchie je prozřetelnost pro přijetí Mesiáše, a proto vytvořil své vlastní monarchie, aby Boží prozřetelnosti zabránil. Mnoho století před vytvořením jednotného izraelského království byla v Egyptě založena první dynastie a po dobu vlády faraonů v Egyptě se vystřídalo asi třicet dynastií. V osmnáctém století př. n. l. za vlády krále Chammurapiho ovládlo starověké babylonské království celou Mezopotámii a ve čtrnáctém století př. n. l. na Blízkém východě v oblasti Sýrie vládli Chetité. Dokonce i uvnitř satanského světa neustále docházelo k válečným konfliktům mezi relativně dobrými a relativně špatnými královstvími, což vedlo k oddělování dobra od zla. Tato snaha prosadit dobro vychází z původní mysli člověka, která reaguje na volání Boží prozřetelnosti obnovení.

Kdyby král Šalomoun nepřestal sloužit Boží vůli, mohl své politické schopnosti, které dostal od Boha, uplatnit pro sjednocení národů na Blízkém východě. Mohl pohltit egyptskou, minojskou a mezopotámskou kulturu, které byly v té době slabé. Tak by vytvořil světovou říši, do které by mohl přijít Mesiáš, aby nastolil Boží vládu na zemi. Naneštěstí Šalomoun propadl modlářství. Proto musel Bůh zahájit dispenzaci pro odstranění monarchie, kterou budoval s tak velkým úsilím.

Protože králové jednotného izraelského království nepoložili základ pro Mesiáše, ani nesplnili předpoklady, na základě kterých by mohl Bůh obnovit svoji vládu, Bůh nakonec musel rozdělit království na dvě části: Izrael na severu a Judsko na jihu. Když severní království Izraele stále porušovalo Boží vůli, nechal ho Bůh zničit pohanským národem Asyřanů. Asyřané dobyli v osmém století př. n. l. celý starověký Blízký východ, včetně Egypta, a vybudovali tak první světovou říši. Judské království po určitou dobu dodržovalo Boží vůli, později se však proti Bohu vzbouřilo. Proto Bůh dovolil, aby padlo do rukou novobabylonské říše, která nahradila Asýrii jako druhá světová říše.

Po pádu Judska zanechal Bůh izraelský trůn neobsazený a téměř po celé období před příchodem Mesiáše zůstával židovský národ pod nadvládou dalších pohanských říší. Nejdůležitější bylo, že Bůh spojil židovský národ s helénskou kulturní oblastí, která položila ideologický základ pro demokracii. Izraelskou společnost utvářel podle vzoru demokracie, aby mohl být Mesiáš při svém příchodu uvítán jako král z vůle lidu, jenž ho měl nadšeně přijmout. Židovská veřejnost však Ježíše takto nepřijala. Bez její podpory byl ukřižován. Proto byl účel prozřetelnosti, která začala před dvěma tisíci lety povoláním Abrahama a jeho potomků z hříšného světa, naplněn v jejím závěru pouze duchovně.

7.2 Vývoj dějin ve věku prodloužení prozřetelnosti obnovení

7.2.1 Prozřetelnost obnovení a dějiny Západu

Římská říše, která pronásledovala křesťanství, nakonec ve čtvrtém století poklekla před ukřižovaným Ježíšem a křesťanství přijala jako státní náboženství. Nicméně z hlediska prozřetelnosti bylo původním posláním Římské říše, která sjednotila starověký svět kolem Středozemního moře, položit základ pro Kristovo království na zemi. Kdyby židovský národ uvěřil v Ježíše jako Mesiáše a sjednotil se s ním, získal by si Ježíš Římskou říši už za svého života. V celé říši by byl oslavován jako Král králů. Vytvořil by celosvětovou vládu s Jeruzalémem jako hlavním městem. Ale protože židovský národ neuvěřil, Judea byla zničena a Římská říše byla odsouzena k úpadku. V důsledku barbarských nájezdů, které trvaly celé století, přestala Západořímská říše v roce 476 n. l. existovat.

Centrum Boží prozřetelnosti obnovení se takto přesunulo z Judeje, země trpkého Božího zármutku, do západní Evropy, která byla dříve územím Západořímské říše a nyní ji obsadily germánské kmeny. Duchovní prozřetelnost obnovení, založená na křesťanství, se tedy odehrávala zejména v západní Evropě. Pouze v západní Evropě postupovaly dějiny této doby přesně podle vzoru stanoveného prozřetelností obnovení. Dějiny křesťanství v západní Evropě nám poskytují informace o událostech, které utvářely věk prodloužení prozřetelnosti obnovení.

7.2.2 Vzájemné vztahy mezi dějinami náboženství, ekonomiky a politiky

Bůh stvořil lidi jako bytí dvojích vlastností, která mají duchovní a fyzické já, aby jim umožnil vládnout nad duchovním i fyzickým světem. (Viz kapitola Stvoření 6.2) Kdyby lidé nepadli, jejich duchovní i fyzické já by společně dosáhla dokonalosti. Během života na zemi by se jejich duchovní a fyzický intelekt spojily v úplné harmonii. Po pádu, při němž lidé upadli do stavu nevědomosti jak o duchovním světě, tak o fyzickém světě, se Bůh snažil odstranit nevědomost v oblasti duchovního světa pomocí náboženství a nevědomost v oblasti fyzického světa pomocí vědy. (Viz kapitola Poslední dny 5.1)

Náboženství povzbuzují k činnosti skrytou původní mysl padlých lidí a pomáhají lidem postupně odstraňovat jejich nevědomost v oblasti duchovního světa. Učí lidi, aby svůj život soustředili na neviditelný, příčinný svět Boha. Protože ne každý člověk cítí bezprostřední potřebu náboženství, duchovního poznání může rychle dosáhnout jen několik málo výjimečných lidí. Pro velkou většinu lidí zůstává duchovní růst pomalým procesem. Můžeme to pochopit ze skutečnosti, že i dnes, kdy jsou náboženství rozšířena po celém světě, není duchovní úroveň mnoha lidí vyšší, než byla ve starověku.

Na druhé straně, každému člověku jsou známé vědecké objevy, které značně rozšířily naše poznání o fyzickém světě. Protože věda se zabývá praktickými věcmi, každý člověk cítí, že ji skutečně potřebuje. Proto všeobecně ve velké míře dochází k rychlému rozvoji lidského poznání fyzického světa.

Navíc předmětem náboženského studia je nehmotný, transcendentní svět příčiny, zatímco věda zkoumá hmotné, materiální předměty výsledného světa. Proto jsou věda a náboženství dodnes teoreticky neslučitelné. Dále, protože satan, který vládne nad univerzem, útočí na lidi a ničí je prostřednictvím jejich života v tomto světě, náboženství člověka učí, aby fyzický svět popíral. Náboženství se tedy jen těžko dostává do souladu s vědou, která usiluje o zlepšení života na zemi.

Víme, že na počátku Bůh stvořil vnější fyzické tělo lidí a pak je naplnil vnitřním duchem. (Gn 2,7) Prozřetelnost obnovení, která je dílem znovustvoření, postupuje podle stejného vzoru od vnějšího k vnitřnímu. Z tohoto hlediska prozřetelnosti je jasné, proč mezi vědou a náboženstvím dochází v průběhu jejich vývoje k častým neshodám, a dokonce ke konfliktům. (Viz kapitola Příprava 1)

Podobný rozpor nacházíme ve vztahu mezi náboženským a ekonomickým životem lidí. Podobně jako věda i ekonomické aktivity se zabývají praktickým životem. Ekonomický vývoj je ve skutečnosti úzce spjat s rozvojem vědy. Proto se dějiny náboženství, založené na vnitřním vývoji Boží prozřetelnosti, a dějiny ekonomiky, založené na vnějším vývoji Boží prozřetelnosti, ubíraly rozdílnými směry a vyvíjely různou rychlostí. Abychom tedy pochopili vývoj dějin Západu, který se řídil vzorem stanoveným Boží prozřetelností obnovení, musíme studovat dějiny křesťanství a dějiny západní ekonomiky odděleně.

Náboženství a ekonomiku, podobně jako náboženství a vědu, spojuje skutečnost, že zodpovídají za obnovení vnitřního a vnějšího aspektu života padlých lidí. I když se zdá, že se náboženství a ekonomika, podobně jako náboženství a věda, vyvíjejí ve vzájemném rozporu, v životě společnosti jsou navzájem propojeny.

Mezi dějinami křesťanství a dějinami ekonomiky existuje určitý vzájemný vztah. Náboženství a ekonomika jsou s naším životem ve společnosti propojeny prostřednictvím politiky. Zvláště v západní Evropě se politika snažila spojit ekonomický rozvoj, který úzce sledoval vědecký pokrok, s cestou křesťanství, jemuž často scházelo jasné pochopení vlastního směru v prozřetelnosti. Dějiny politiky západního světa jako první ukázaly způsob, jak uvést v soulad náboženství a ekonomiku. Chceme-li tedy přesně pochopit historický vývoj, který směřuje k uskutečnění cíle prozřetelnosti obnovení, musíme zvlášť prostudovat také dějiny politiky.

Abychom objasnili, jak se nezávisle na sobě rozvíjely náboženství, politika a ekonomika, načrtněme si historickou situaci západní Evropy na konci sedmnáctého století.

Pokud se týká dějin náboženství, v křesťanství té doby se už ujaly demokratické hodnoty. Křesťanství monarchistického politického zřízení, vedené papežským úřadem, se s nástupem protestantské reformace v roce 1517 rozdrobilo. Lidé středověké Evropy, jejichž náboženský život podléhal papežské hierarchii, se postupně začali osvobozovat a vést křesťanský život založený na vlastním studiu Bible. Pokud jde o politiku tohoto období, svého vrcholu dosáhla absolutistická monarchie. Z hlediska ekonomiky přetrvávala na mnoha místech Evropy feudální společnost založená na systému velkostatků. Z hlediska náboženského života se tedy evropská společnost stala demokratickou společností, zatímco z hlediska politického života zůstala monarchií a z hlediska ekonomického života feudální společností.

Měli bychom také objasnit, proč tento model odděleného vývoje téměř nenacházíme v historickém vývoji ve věku Starého zákona. Ve starém Izraeli byl vědecký pokrok nesmírně pomalý. Proto se ekonomický život nerozvíjel a společnost se jen málo specializovala. Lidé žili jednoduchým životem ve společenském systému, v němž náboženství bylo nedílnou součástí každodenního života. Protože lidé byli vázáni vztahem pán – sluha a striktním kodexem Mojžíšova zákona, museli poslouchat své pány jak v záležitostech politických, tak náboženských. V tomto období se náboženství, politika a ekonomie vyvíjely společně.

7.2.3 Rodová společnost

Podívejme se z hlediska náboženství, politiky a ekonomiky na historický vývoj ve věku Nového zákona.

Původní mysl, která reaguje na Boží prozřetelnost obnovení, zpravidla způsobuje rozdělení společnosti, v jejímž centru je satan. Ti, kteří následují Boží vůli, se v tomto procesu vyčleňují a znovu shromažďují, aby na Boží straně vytvořili rodovou společnost. Zrod křesťanské rodové společnosti se řídil tímto vzorem. Ukřižováním Ježíše se židovský národ dostal na satanovu stranu a Bůh za takových okolností nemohl pokračovat ve své prozřetelnosti obnovení v této společnosti. Proto tuto společnost rozpustil a povolal z ní oddané věřící, aby vytvořil křesťanskou rodovou společnost.

Ve věku Starého zákona dvanáct Jákobových synů vedlo sedmdesát členů své rodiny, aby vytvořili izraelskou rodovou společnost a vydali se kurzem prozřetelnosti. Podobně ve věku Nového zákona dvanáct Ježíšových učedníků vedlo sedmdesát jeho následovníků, aby vytvořili křesťanskou rodovou společnost a zahájili novou Boží prozřetelnost. Křesťanská rodová společnost se skládala z nerozvinutých společenství, která měla jen málo organizovaný politický a ekonomický systém, nebo ho neměla vůbec. V tomto období se náboženství, politika a ekonomika vyvíjely ve vzájemné závislosti.

Navzdory krutému pronásledování začala křesťanská rodová společnost v Římské říši kolem Středozemního moře postupně prosperovat a rozvinula se do křesťanské kmenové společnosti. Vlivem velkého stěhování národů, které začalo ve druhé polovině čtvrtého století, se západořímská říše roku 476 n. l. rozpadla. Germánské národy, které se do této oblasti stěhovaly, přijímaly křesťanství a křesťanská společnost se značně rozšířila.

7.2.4 Feudální společnost

S postupem dějin se rodová společnost vyvinula ve feudální společnost. Feudální společnost se v Evropě zrodila přibližně v období rozpadu Římské říše, kdy slábla autorita císaře a říše upadala do zmatku. V této společnosti se náboženství, politika a ekonomika nakonec rozdělují a vydávají vlastní cestou. V rané feudální společnosti vládla svobodným sedlákům a válečníkům, zejména mezi germánskými kmeny, které právě přijaly křesťanství, místní knížata.

Politická moc byla rozptýlena mezi mnoho pánů a každý z nich vládl na svém území, aniž podléhal jakékoli autoritě státu. Feudální společnost se pak v Evropě postupně rozvinula v politický systém založený na všech úrovních na vztahu pán – sluha, jako například vztah mezi pány různého postavení a jejich rytíři, a na soběstačné ekonomice lenních panství. Po pádu karolínské říše se po celé Evropě rozšířil rozvinutý feudalismus. Půda byla rozdělena na lenní panství a každému z nich vládl feudál.

Feudálové byli zodpovědní za všechny stránky života lidí na svých panstvích a měli svrchovanou soudní moc. Sedláci nabízeli svoji soukromou půdu feudálům nebo klášterům výměnou za vojenskou ochranu a půda jim zůstávala pouze jako léno. Vazalští rytíři dostávali lenní panství od feudálů náhradou za to, že jim sloužili jako soukromí vojáci. Zatímco rytíři nižšího řádu mohli vlastnit jen jedno lenní panství, každý král nebo větší feudál vlastnil stovky nebo tisíce takových panství, která pak udílel svým vazalům jako léna. Král měl tedy omezenou moc a byl pouze jedním z velkých feudálů.

Náboženský život v Evropě se během období oblastní správy církve rozvinul podobným způsobem jako politický a ekonomický život v raném feudalismu, a proto jej můžeme nazvat feudálním křesťanstvím. Patriarchové, arcibiskupové a biskupové získali postavení, které odpovídalo postavení velkých, středních a malých feudálů. Podobně jako byl král jedním z velkých feudálů, byl papež pouze jedním z pěti patriarchů. Politická struktura se v katolické církvi zakládala na přísně hierarchických vztazích pán – sluha. Biskup nebo opat měl společenské postavení a moc srovnatelnou se světským feudálem. Jako pán církevních majetků mohl v případě nutnosti postavit z řad vazalů armádu.

Pokud jde o ekonomický život, toto období začalo v době přechodu od otrokářské společnosti starověkého Říma k lennímu systému. V té době dostali svobodní rolníci část půdy do svého vlastnictví. Z hlediska vlastnictví půdy se lidé v tomto období rozdělovali do čtyř vrstev: šlechta, svobodní rolníci, nevolníci a otroci.

Tímto způsobem Bůh pozvedl z popela Západořímské říše feudální společnost tvořenou germánskými národy, které přijaly křesťanství a které Bůh vyvolil, aby vedly prozřetelnost. Posílením malých územních jednotek, které byly pod Boží vládou, v oblasti náboženského, politického a ekonomického života položil Bůh základ pro vytvoření Božího království.

7.2.5 Monarchie a imperialismus

S postupem dějin se feudální společnost rozvinula v monarchii. Jak vznikla evropská monarchie z politického hlediska?

Království vybudovaná v západní Evropě germánskými národy měla, až na franské království, krátké trvání. Franští králové merovejské dynastie přijali křesťanství a převzali dědictví římské civilizace, aby tak v západní Evropě vytvořili germánsko-románský svět. Když merovejští králové ztratili moc, stal se skutečným vládcem Franků Karel Martel. Rozšířil království porážkou Maurů, kteří útočili z jihozápadu. Jeho syn Pipin Krátký, který byl otcem Karla Velikého, se stal prvním králem dynastie Karlovců. Karel Veliký si velmi vážil vize křesťanského království, nastíněné svatým Augustinem, a tato vize se stala vůdčím principem jeho říše. Říše Karla Velikého sjednotila západní a střední Evropu a přinesla stabilitu zemím, v nichž kvůli předchozímu velkému stěhování národů panoval zmatek.

V oblasti náboženství bylo monarchistické křesťanství, jež následovalo po feudálním křesťanství, duchovním královstvím, které překračovalo hranice národů. Bylo vytvořeno pod vládou papeže a stálo na duchovním základu pro Mesiáše. V roce 800 n. l. papež Lev III. korunoval Karla Velikého císařem a dal mu církevní požehnání. Tímto aktem mu předal hlavní zodpovědnost za prozřetelnost. Duchovní království pod vládou papeže a franské království pod vládou Karla Velikého se sjednotila a vytvořila křesťanskou říši.

Období křesťanské říše se podobalo období jednotného Izraelského království ve věku Starého zákona. V obou případech byla feudální společnost vystřídána monarchií, která měla více upevnit vládu, populaci a území na Boží straně. Už bylo vysvětleno, že papež vedl církev z pozice archanděla, aby tak připravil cestu pro pozemské království. Avšak poté co korunoval císaře a dal mu Boží požehnání, měl mu sloužit z pozice Kaina. (Viz kapitola Podobná období 4) Císař měl na druhé straně dodržovat papežovo učení a pokračovat v politickém úsilí o vytvoření království připraveného přijmout Mesiáše. Kdyby tedy papež a císař vybudovali v plném souladu s Boží vůlí křesťanskou říši, bylo by toto období Posledními dny lidských dějin, v nichž mohl přijít Mesiáš. Pak by se objevila nová pravda, aby na základě společného úsilí lidí vyřešila problémy náboženství a vědy a vedla rozvoj náboženství, politiky a ekonomiky jedním společným směrem založeným na Božím ideálu. Za těchto podmínek měl být vytvořen základ pro Druhý příchod Mesiáše.

S nástupem období křesťanské říše měl navíc úplně zaniknout feudalismus. Nicméně papežové a císařové se od Boží vůle odklonili. Proto nemohli uskutečnit základní ideál Karla Velikého. V důsledku toho feudální společnost nebyla odstraněna; naopak se během několika dalších staletí ještě více upevnila. Náboženství, politika a ekonomika zůstaly rozděleny a duchovní království, vedené papeži, se často dostávalo do konfliktu se světskými královstvími, spravovanými králi.

Křesťanská říše nevybudovala jednotné království, do kterého by mohl přijít Mesiáš. Karel Veliký vytvořil svoji říši v době, kdy byl základ raně feudální společnosti zralý pro upevnění silné monarchie. Nikdy si však plně nepodrobil feudály s jejich právně zaručenou mocí. Místo toho se upevnil feudální systém a císař Svaté říše římské se stal pouze jedním z velkých feudálů. Feudální systém převládal v Evropě až do vzniku absolutistické monarchie v sedmnáctém století.

S tehdejším úpadkem feudalismu se dříve decentralizovaná moc feudálů začala soustřeďovat do rukou králů velkých národních států. Králové začali vládnout absolutní mocí a svoji moc ospravedlňovali doktrínou o svých božských právech. Absolutistické monarchie vzkvétaly až do Francouzské revoluce v roce 1789.

Jaké tendence se objevily v dějinách náboženství v době, kdy mělo křesťanství, vedené papeži, monarchistickou strukturu? Papežové se odvrátili od Boží vůle a propadli světskému způsobu života; dostali se na cestu duchovního úpadku. V důsledku opakovaných porážek v křižáckých výpravách ztratilo papežství svoji autoritu a během papežova zajetí v Avignonu bylo zbaveno moci a důstojnosti. S nástupem protestantské reformace v roce 1517 přestalo být západní křesťanství jednotnou duchovní monarchií.

Sledujeme-li rozvoj ekonomického života, zjišťujeme, že feudální uspořádání ekonomiky přetrvávalo dokonce i poté, co byl politický feudalismus nahrazen absolutistickou monarchií. Ve městech, kde továrníci a obchodníci spojili své síly s králi a bojovali proti omezujícímu feudálnímu systému, se rozvíjel kapitalismus. Na venkově, kde se nezávislí rolníci snažili získat pomoc králů, aby mohli čelit vládě feudálů, vzniklo nové uspořádání zemědělství. Přesto žádný z těchto ekonomických proudů nedokázal úplně odstranit feudalismus, který pokračoval až do Francouzské revoluce.

V historickém vývoji ekonomiky následoval po feudalismu kapitalismus doprovázený obdobím koloniální expanze. Podobně jako bylo cílem absolutistické monarchie upevnit politickou moc, bylo cílem mocných kapitalistů monopolizovat finance a kapitál. Kapitalismus se rozvinul zároveň se vznikem absolutistické monarchie v sedmnáctém století a vzkvétal během průmyslové revoluce a také po ní. Z hlediska prozřetelnosti měl kapitalismus podporovat akumulaci kapitálu a centralizaci ekonomické činnosti do míry, jež byla nedosažitelná za feudalismu; ještě více to platilo o imperialismu. Z hlediska účelu prozřetelnosti měla imperialistická snaha o koloniální expanzi, která začala v této době, vytvořit celosvětový ekonomický, politický a náboženský základ.

V tomto výkladu se zaměřujeme pouze na evropský imperialismus, protože západní Evropa se stala centrem Boží prozřetelnosti obnovení.

Soutěžení mezi národy západní Evropy v období před první světovou válkou vedlo k boji o kolonie na celém světě. To umožnilo, aby se celý svět rozvinul na úroveň západní křesťanské civilizace.

7.2.6 Demokracie a socialismus

Věk monarchie ustoupil věku demokracie. Připomeňme si, že účelem monarchie bylo vybudovat království, které by mohlo podpořit Mesiáše a jeho vládu. Když se tato dispenzace v období křesťanské říše neuskutečnila, začal Bůh proces, který monarchistickou společnost nakonec svrhl, a na její místo pozvedl demokracii, aby zahájil novou prozřetelnost pro znovuvytvoření samostatného národa připraveného přijmout Mesiáše.

Demokracie je založena na vládě lidu; demokratická vláda je složená z lidu, řízená lidem a slouží lidu. Jejím účelem je zničit politický monopol monarchie, která se vzdálila od Boží vůle, a vytvořit nový politický systém, který bude schopen uskutečnit cíl prozřetelnosti obnovení, totiž přijmout a podporovat Mesiáše jako Krále králů.

Jak může demokracie naplnit tento účel? V průběhu dějin se díky výhodám doby v prozřetelnosti obnovení zvyšovala duchovní vnímavost lidí. Původní mysl lidí reaguje na prozřetelnost a hledá náboženství, i když často ani neví proč. Nakonec lidé přijmou křesťanství, které Bůh pozvedl na nejvyšší náboženství. Tímto způsobem se dnešní svět sbližuje, aby vytvořil jednu kulturu, založenou na křesťanských ideálech.

S blížícím se závěrem dějin se vůle lidí přiklání ke křesťanským hodnotám. Demokratické vlády, které zůstávají věrné vůli lidu, také postupně více uznávají křesťanské hodnoty. Když se tedy Mesiáš vrátí do společnosti s rozvinutým křesťanským duchem, řízené demokratickou vládou, bude moci vytvořit za upřímné podpory lidí Boží vládu na zemi. To bude Nebeské království na zemi. Musíme pochopit, že z hlediska konečné Boží prozřetelnosti vznikla demokracie proto, aby zničila satanské monopoly moci a na základě vůle lidí obnovila nebeskou svrchovanost pod vedením navráceného Krista. Demokratická hnutí, která povstala proti absolutistickým monarchiím sedmnáctého a osmnáctého století, podnítila revoluce v Anglii, Americe a Francii. Tyto revoluce zničily monarchie a daly zrod dnešní demokratické společnosti.

V následující kapitole budeme mluvit o rozdílných podobách demokracie, vytvořených na základě prozřetelnostních směrů hebraismu a helénismu. (Viz kapitola Příprava 3.1-3.2)

Vývoj dějin v oblasti náboženství přešel ke stadiu demokratického křesťanství poté, co bylo monarchistické křesťanství v roce 1517 rozvráceno protestantskou reformací. Touto reformací demokratické síly v křesťanství odstranily duchovní království, v němž měli výhradní moc papežové.

Boží původní touhou bylo sjednotit křesťanskou říši s monarchistickým papežským křesťanstvím a vytvořit království, do kterého by mohl přijít Mesiáš. Když však papežové nesplnili svoji zodpovědnost, muselo být monarchistické křesťanství, nad nímž měli plnou moc, odstraněno. To bylo posláním demokratického křesťanství, podobně jako bylo posláním politické demokracie zničit absolutistickou vládu světské monarchie. Po protestantské reformaci se tedy otevřela cesta, aby lidé mohli svobodně hledat Boha na základě vlastního studia Bible, aniž by potřebovali kněze jako prostředníka. Lidé už nebyli ve svém životě víry podřízeni autoritě jiných lidí, ale mohli svobodně hledat vlastní cestu víry.

Demokratické křesťanství tak vytvořilo společenské prostředí, které umožnilo všem lidem svobodně hledat Krista v době jeho návratu, bez ohledu na způsob jeho příchodu.

Podobně se s rozvojem dějin ekonomiky objevovaly socialistické ideály, které podkopávaly imperialismus a prosazovaly demokratickou formu ekonomiky. I když někteří historikové považují první světovou válku za válku, v níž imperialistické národy bojovaly o kolonie, ve skutečnosti se brzy po jejím ukončení pozvedl demokratický duch, který začal koloniální politiku oslabovat. Po skončení druhé světové války se velmoci začaly zbavovat svých kolonií a osvobozovat národy, které byly pod jejich nadvládou. Po pádu imperialismu se začal kapitalismus rozvíjet do ekonomické formy, která prosazovala spravedlivou a všeobecnou prosperitu.

Je jen přirozené, že satanská říše, která dosáhla svého vrcholu v komunismu, prosazovala socialismus. Příčina spočívá v tom, že satan se neustále snaží vytvořit nedokonalou napodobeninu Božího plánu dřív než Bůh. Božím plánem je rozvinout socialistickou ekonomiku, která se však podobou a obsahem zcela liší od státního socialismu, jenž byl ve skutečnosti vytvořen komunismem.

Podle Božího ideálu stvoření uděluje Bůh každému jedinci stejnou původní hodnotu. Podobně jako rodiče milují všechny své děti stejně, touží Bůh poskytnout rovným dílem příjemné prostředí a životní podmínky všem svým dětem. V ideální společnosti by navíc měly mít výroba, rozdělování a spotřeba mezi sebou stejné harmonické vztahy, jaké existují mezi funkcemi trávicího, oběhového a metabolického systému v lidském těle. Nemělo by tedy docházet k ničivé soutěživosti v důsledku nadvýroby, ani k nespravedlivému rozdělování, vedoucímu k nadměrnému hromadění a spotřebě, jež jsou v rozporu s účelem veřejného blaha. Měla by existovat přiměřená výroba nezbytného a užitečného zboží, spravedlivé a dobře fungující rozdělování tohoto zboží a rozumná spotřeba v souladu s účelem celku. Podobně jako játra poskytují zásobu živin pro lidský organismus, měly by být uchovány odpovídající kapitálové rezervy, které by zajistily plynulý chod celé ekonomiky.

Protože lidé jsou stvořeni proto, aby žili v ideální společnosti, budou při hledání svobody a demokracie a při dalším zkoumání své původní povahy nevyhnutelně usilovat o socialistický ideál. Platí to zejména v závěru dějin prozřetelnosti, kdy se tento ideál může opravdu uskutečnit. Protože tato přirozená touha pramení z hloubi naší duše, bude v demokratické společnosti také politika, utvářená vůlí lidí, vedena tímto směrem. Nakonec bude vytvořena socialistická společnost ztělesňující Boží ideál.

Raní křesťané v určitém smyslu žili podle tohoto ideálu, když se společně dělili o všechny věci. (Sk 4,32-35) Vizi socialistického ideálu vyjádřil Thomas More v knize Utopie, napsané v šestnáctém století v Anglii, a Robert Owen ve svém humanistickém socialismu v době anglické průmyslové revoluce. Tuto vizi mělo také katolické a protestantské socialistické hnutí; příkladem je třeba Charles Kingsley a jeho obhajoba křesťanského socialismu Anglie poloviny devatenáctého století. Jejich sklon k socialismu pramenil z přirozeného podnětu původní mysli, která se snaží dosáhnout ideálu stvoření.

7.2.7 Ideál vzájemné závislosti, společné prosperity a obecně sdílených hodnot versus komunismus

Výhody doby v Boží prozřetelnosti obnovení podporovaly rozvoj původní povahy člověka, která se v důsledku satanova zásahu do lidského života nemohla projevovat. Lidé reagující na nejhlubší podněty svého srdce vždy horlivě usilovali o vytvoření světa Božího ideálu, v němž je naplněn účel stvoření. Ve snaze vytvořit socialistickou společnost na nebeské straně přivedla lidi jejich původní mysl k ideálům vzájemné závislosti, společné prosperity a obecně sdílených hodnot. Svět, ve kterém se tyto ideály nakonec uskuteční, bude Nebeským královstvím na zemi pod vedením navráceného Krista.

Protože satan vždy v předstihu napodobuje Boží prozřetelnost, prosazovala satanská strana „vědecký socialismus“ založený na teorii dialektického a historického materialismu a vytvořila komunistický svět. Teorie historického materialismu tvrdí, že dějiny lidstva začaly prvobytně pospolnou společností a budou završeny vytvořením ideální komunistické společnosti.

Zjevné omyly této teorie vyplývají ze skutečnosti, že nebere v úvahu základní příčinu historického vývoje. Když Bůh stvořil lidi, přislíbil, že vytvoří Nebeské království. Ale protože satan vytvořil s lidmi příbuzenské vztahy dříve než Bůh, musel mu Bůh dovolit, aby prostřednictvím padlých lidí vytvořil neprincipový svět jako překroucenou napodobeninu ideální společnosti, kterou sám zamýšlí na zemi uskutečnit. Tímto neprincipovým světem, který vytvořil satan, je komunistický svět.

Dva druhy demokracie vznikly proto, aby mohla být odstraněna absolutistická monarchie a vláda mohla být předána do rukou lidí. Podobně se na Boží straně objevila hnutí podporující ideály vzájemné závislosti, společné prosperity a obecně sdílených hodnot a na satanské straně se zrodil komunismus, aby společně odstranili ekonomické systémy, které koncentrovaly bohatství společnosti do rukou několika privilegovaných lidí. Každé z těchto hnutí se snažilo vytvořit systém, který by spravedlivěji rozděloval bohatství mezi lidi. Touha po socialismu na obou stranách vznikla na základě úsilí lidí vytvořit v prozřetelnosti společnost založenou na skutečně demokratickém ekonomickém systému.

Jak už bylo vysvětleno, v dějinách západní Evropy vedených prozřetelností obnovení se náboženství, politika a ekonomika, jako tři aspekty společenského života, vyvíjely odděleně, každý svou vlastní cestou vývoje. Jak mohou v době vyvrcholení dějin prozřetelnosti dospět do jednoho společného bodu a položit základ pro Druhý příchod Krista?

Základní příčina jejich odděleného vývoje spočívá v rozdílech mezi náboženstvím a vědou, které se snaží odstranit lidskou nevědomost v oblasti duchovního a fyzického světa. Aby se cesty náboženství, politiky a ekonomiky mohly spojit a uskutečnit Boží ideál, musí se objevit nové vyjádření pravdy, které dokáže náboženství a vědu úplně sjednotit. Náboženství založené na této pravdě povede všechny lidi k tomu, aby se v srdci sjednotili s Bohem. Takoví lidé vybudují ekonomiku v souladu s Božím ideálem. To bude základ nového politického řádu, který uskuteční ideál stvoření. Bude to mesiánské království vybudované na principech vzájemné závislosti, společné prosperity a obecně sdílených hodnot.