Část 1. Období reformace (1517–1648)
Stotřicetileté období reformace začalo v roce 1517, kdy v Německu Martin Luther pozvedl prapor protestantské reformace, a trvalo až do ukončení náboženských válek vestfálským mírem v roce 1648. Jeho charakter byl formován renesancí a reformací, které vzešly ze středověké feudální společnosti. Když se účel Boží prozřetelnosti ve středověké společnosti nenaplnil, změnil se směr dějin prozřetelnosti a Bůh se snažil znovu položit základ pro Druhý příchod Mesiáše prostřednictvím renesance a reformace. Proto podstatu tohoto období můžeme pochopit, jedině když prostudujeme oba tyto proudy. Nejprve se znovu podívejme na středověkou společnost a prostudujme, jaké vlivy působily na původní povahu lidí té doby a vedly je k tomu, aby zahájili renesanci a protestantskou reformaci.
V pozdním středověku byla původní mysl člověka potlačována a její svobodný rozvoj byl znemožněn sociálními podmínkami feudalismu a zesvětšťováním a úpadkem katolické církve. Víra je cesta, kterou musí projít každý člověk, chce-li najít Boha. Měla by být udržována přímým vertikálním vztahem mezi Bohem a každým člověkem. V této době však papežové a kněží potlačovali zbožný život lidí svými rituály a dogmaty. Přísné sociální rozvrstvení feudální společnosti navíc nedovolovalo náboženskou svobodu. Mezitím byly kněžské úřady kupovány a prodávány. Biskupové a kněží svůj úřad často zneužívali k tomu, aby mohli žít v přepychu, a postupně upadali. V důsledku toho ztratil papežský úřad svoji svatost a nijak se nelišil od ostatních úřadů světské moci. Ztratil schopnost vést duchovní život lidí.
Sociální podmínky pozdního středověku tak znemožnily obnovení původní povahy člověka. Obyvatelé středověké Evropy, svázáni těmito okolnostmi, byli vedeni hlubokou touhou svého srdce k tomu, aby s tímto společenským prostředím skoncovali a otevřeli cestu pro obnovení své původní povahy. V naší původní povaze můžeme rozlišit dva aspekty: vnitřní a vnější. Podívejme se na ně z hlediska Principu stvoření.
Člověk jako substanciální partner v pozici objektu vůči Bohu na úrovni obrazu žije v souladu s jeho dvojími vlastnostmi a podobá se jeho původnímu vnitřnímu charakteru a původní vnější formě. Dávání a přijímání mezi naším vnitřním charakterem a vnější formou je základem pro naši existenci a rozvoj. Proto naše původní povaha usiluje o naplnění dvou druhů touhy: vnitřní a vnější. Když Bůh vede prozřetelnost našeho obnovení, uvádí v soulad tyto dva druhy snažení naší původní povahy.
Bůh stvořil fyzické já prvních lidí dříve, než stvořil jejich duchovní já. (Gn 2,7) Aby nás tedy mohl v prozřetelnosti obnovení znovustvořit, obnovuje nejprve to, co je vnější, a pak to, co je vnitřní. Už jsme si vysvětlili, (Viz kapitola Základ 1.3) že padlý člověk může přinést substanciální oběť, jež má vnitřní povahu, pouze po úspěšném vykonání symbolické oběti, jež má vnější povahu. Dosáhneme-li toho, vytvoříme základ pro Mesiáše, jehož povaha je ještě vnitřnější. Také proces obnovování vztahu padlých lidí k Bohu postupuje od vnějšího k vnitřnímu. V období předcházejícím věku Starého zákona Bůh nejprve obnovoval člověka do pozice sluhy sluhů (Gn 9,25) na základě toho, že člověk přinášel oběti. Dále ve věku Starého zákona obnovoval lidi do pozice sluhů (Lv 25,55) na základě Mojžíšova zákona. Ve věku Nového zákona nás Bůh obnovuje do pozice adoptivních dětí (Ř 8,23) na základě naší víry. Nakonec ve věku Splněného zákona nás obnoví do pozice pravých dětí (Viz kapitola Mojžíš a Ježíš 3.3.2) na základě srdce.
Podobným způsobem se Bůh nejprve snažil pomocí vědy obnovit naše vnější společenské prostředí a poté pomocí náboženství obnovit naši duchovní vnímavost. V procesu stvoření byli andělé, představující vnější aspekt, stvořeni dříve než lidé, kteří představují vnitřní aspekt. V procesu obnovení Bůh nejprve pozvedává svět andělů, který je vnější povahy, a mobilizuje ho k obnovení vnějšího fyzického světa, v jehož centru je lidské tělo, a poté k obnovení vnitřního duchovního světa, v jehož centru je lidský duch.
Obyvatelé středověké Evropy měli obnovit svoji původní povahu danou Bohem tím, že nejprve zpřetrhají své svazky se satanem, který poskvrnil společnost, když papežové nesplnili svoji vnitřní zodpovědnost za obnovení základu víry a propadli nemorálnosti. Protože se lidé snažili obnovit vnitřní a vnější aspekt své původní povahy, rozdělil se myšlenkový proud té doby na dvě hnutí, která měla oživit dědictví minulosti a která můžeme v relativních pojmech charakterizovat jako hnutí typu Ábela a hnutí typu Kaina. Hnutí typu Kaina začalo oživením helénismu, kultury a filozofie starého Řecka a Říma. To podnítilo vznik renesance, jejíž hlavní hodnotou byl humanismus. „Renesance“ je slovo francouzského původu a znamená znovuzrození. Hnutí typu Ábela začalo oživením hebrejského dědictví Izraele a rané křesťanské církve. To vyvolalo protestantskou reformaci, jejíž hlavní hodnotou byla víra v Boha.
Hebrejský a helénský směr vznikly již v dávné minulosti a v průběhu historie se několikrát setkaly.
Od roku 2000 př. n. l. vzkvétala na ostrově Kréta minojská kultura, po které následovala na řecké pevnině mykénská kultura. Do 11. století př. n. l. vytvořily tyto civilizace helénskou kulturu typu Kaina, jejíž vůdčí ideologií byl humanismus.
Přibližně ve stejné době se na Blízkém východě zrodila hebrejská kultura typu Ábela, jejíž vůdčí ideologií byl židovský monoteismus. Tato doba odpovídala období jednotného izraelského království. Kdyby tehdejší králové Izraele položili základ pro Mesiáše a přijali ho, mohla by kvetoucí hebrejská kultura pohltit tehdy upadající helénskou kulturu a vytvořit jednu světovou kulturu. Když však králové nenaplnili Boží vůli, tato dispenzace se neuskutečnila. Místo toho byli Židé odvlečeni do babylonského zajetí a vrátili se, aby se v roce 333 př. n. l. znovu dostali pod řeckou nadvládu a pak v roce 63 př. n. l. pod nadvládu Říma. Tak byl hebraismus po celá staletí až do Ježíšova příchodu, včetně jeho doby, pod nadvládou helénismu.
Kdyby židovský národ ctil Ježíše a sjednotil se pod jeho vedením, stala by se Římská říše mesiánským královstvím vedeným Kristem. Hebraismus by pak pohltil helénismus a vytvořil by jednu celosvětovou hebrejskou kulturu. Ale protože Židé Ježíše odmítli, byla tato prozřetelnost zmařena a hebraismus zůstal podřízen helénismu.
V roce 313 císař Konstantin oficiálně uznal křesťanství Milánským dekretem. Od té doby začal hebraismus postupně překonávat helénismus. Začátkem 8. století vytvořil hebraismus dvě kultury: východní ortodoxní kulturu a kulturu římskokatolického křesťanství.
Kdyby papežové a císařové, kteří byli v karolínském období zodpovědní za obnovení základu víry, neztratili víru, byl by základ pro Druhý příchod Mesiáše položen už v té době. Hebraismus by zcela pohltil helénismus a vytvořil by jednu světovou kulturu. Místo toho nevíra a nemorálnost papežů a císařů umožnily satanovi, aby zničil vůdčí středověkou ideologii, která se zakládala na hebraismu. V důsledku toho musel Bůh vést novou dispenzaci pro oddělení satana. Podobně jako rozdělil padlého Adama na Kaina a Ábela, aby oddělil satana, rozdělil převládající ideologii středověku na hnutí za oživení helénismu typu Kaina a hnutí za oživení hebraismu typu Ábela. Tyto snahy přinesly své ovoce v renesanci a reformaci.
Helénistický myšlenkový proud oživený renesančním humanismem brzy získal převahu nad hebrejským proudem. Toto období tak mělo na základě podobných podmínek odškodnění obnovit tu část období přípravy na příchod Mesiáše, kdy se židovský národ nacházel pod řeckou nadvládou a hebraismus byl podřízen helénismu. Připomeňme si, že satan mohl být od Adama oddělen, pouze kdyby se Kain podřídil Ábelovi a tak položil substanciální základ, nezbytný pro přijetí Mesiáše v Adamově rodině. Podobně mohl být satan oddělen od převládajícího ducha té doby, pouze kdyby se helénismus typu Kaina podřídil hebraismu typu Ábela. Pak by mohl být na světové úrovni položen substanciální základ, nezbytný pro přijetí Krista při Druhém příchodu.
1.1 Renesance
Jak již bylo vysvětleno, renesance se rozvinula na základě snahy uspokojit vnější touhy původní povahy. Po jakých hodnotách toužili lidé ve středověku? Proč a jak se snažili dosáhnout těchto hodnot?
Podle Principu stvoření jsme stvořeni tak, abychom dosáhli dokonalosti, když na základě vlastní svobodné vůle a bez Boží přímé pomoci splníme svoji zodpovědnost. Pak dosáhneme jednoty s Bohem a získáme pravou samostatnost. Proto naše původní povaha hluboce touží po svobodě a samostatnosti. Člověk dokonalého charakteru rozumí Boží vůli a na základě vlastního vnitřního pochopení a rozumu podle ní žije, aniž by se musel spoléhat na zjevení od Boha. Proto je jen přirozené, že hledáme logická vysvětlení a chápání. Od Boha jsme dostali také právo vládnout přírodnímu světu, podrobit si ho a zušlechťovat ho, abychom mohli pomocí vědy objevováním zákonů skrytých v přírodě vytvořit příjemné životní prostředí. Proto si ceníme světa přírody, rozvíjíme vědu a vážíme si praktického života.
Ve středověké feudální společnosti byla původní povaha člověka dlouho potlačována. Proto lidé ještě usilovněji hledali hodnoty, které vycházely z vnější touhy jejich původní povahy. Začali studovat tradiční dědictví helénismu, které v důsledku rozvíjejících se styků s Východem po ukončení křižáckých výprav přejali od muslimů. Obyvatelé starověkého Řecka a Říma následovali vnější touhy původní povahy člověka. Vážili si svobody, nezávislosti, rozumu, přírody a praktického života. Do značné míry rozvinuli vědu. Protože tyto hodnoty byly v plném souladu s touhou původní povahy středověkého člověka, rychle vzplanulo hnutí pro oživení starého dědictví helénismu. Renesanční humanismus se tak dostal do popředí.
Renesance se zrodila ve 14. století v Itálii, jež byla centrem studia klasického helénského dědictví. Ačkoli začala jako směr napodobující myšlení a život starého Řecka a Říma, brzy se rozvinula v rozsáhlé hnutí, které změnilo středověký způsob života. Překročila hranice kulturní sféry a zasáhla všechny společenské oblasti, včetně politiky, ekonomiky a náboženství. Renesance se ve skutečnosti stala vnější hybnou silou pro budování moderního světa.
1.2 Reformace
Prozřetelnost obnovení, která se ve středověku soustředila na papežský úřad, nepřinesla žádné plody v důsledku zesvětšťování a úpadku vedoucích představitelů církve. Následkem toho lidé, kteří zastávali humanismus, se bouřili proti rituálům a církevním pravidlům, jež potlačovaly jejich svobodné vyznání víry. Bojovali proti hierarchii feudálního systému a papežské autoritě, které je připravovaly o nezávislost. Protestovali proti středověkému názoru, že víra vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost vůči příkazům církve ve všech oblastech života, což jim upíralo právo na uctívání Boha podle hlasu svého svědomí a na základě vlastního studia Bible. Pochybovali také o asketickém a nadpozemském ideálu klášterního života, který snižoval hodnotu fyzického světa, vědy a každodenního života. Z těchto důvodů se mnoho středověkých křesťanů vzbouřilo proti vládě papežského úřadu.
Současně s tím, jak obyvatelé středověké Evropy usilovali o naplnění vnější touhy své původní povahy, začali prosazovat i své potlačené vnitřní touhy. Volali po oživení ducha raného křesťanství, kdy věřící horlivě žili pro Boží vůli, vedeni slovy Ježíše a apoštolů.
Toto středověké hnutí za oživení hebraismu začal Jan Viklef (1324–1384), profesor teologie na oxfordské univerzitě, který přeložil Bibli do angličtiny. Prohlásil, že standard víry nemohou určovat ani papežové, ani kněží, ale jedině Bible. Ukázal, že mnoho církevních dogmat, obřadů a předpisů nemělo žádný podklad v Písmu, a odsoudil kněžský řád pro jeho úpadek, vykořisťování lidí a zneužívání moci.
Protestantská reformace tedy měla své kořeny v Anglii čtrnáctého století, kdy důstojnost papežského úřadu klesla na velmi nízkou úroveň. Podobná reformní hnutí se objevila v 15. století také v Čechách a Itálii, ale byla potlačena a jejich iniciátoři byli popraveni. Aby papež Lev X. získal peněžní prostředky na výstavbu baziliky svatého Petra, začal prodávat odpustky, o nichž katolická doktrína prohlásila, že na jejich základě bude lidem odpuštěn trest za hříchy, který by je čekal v posmrtném životě. Když byly odpustky vyhlášeny v roce 1517 v Německu, pozvedlo se na protest proti takové korupci hnutí, jež se stalo rozbuškou, explodující v protestantskou reformaci pod vedením Martina Luthera (1483–1546), profesora biblické teologie na univerzitě ve Wittenbergu. Reformační hnutí sílilo a brzy se rozšířilo do Švýcarska, kde v jeho čele stál Ulrich Zwingli (1484–1531), dále do Francie na základě působení Jana Kalvína (1509–1564) a do dalších zemí, jako byla Anglie a Nizozemí.
Náboženské války, které protestantské hnutí doprovázely, trvaly více než sto let, až do roku 1648, kdy vestfálský mír ukončil třicetiletou válku. V severní Evropě zvítězil protestantismus, zatímco mezi národy jižní Evropy si svůj vliv upevnila římskokatolická církev.
Třicetiletá válka mezi protestanty a katolíky proběhla na německé půdě. Tento konflikt však znamenal mnohem víc než jen náboženskou válku, byl také občanským a politickým konfliktem, který rozhodoval o osudu německých zemí. Vestfálský mír, který válku ukončil, byl jak náboženským smírem, urovnávajícím konflikt mezi protestanty a katolíky, tak politickým smírem, řešícím mezinárodní územní spor mezi Rakouskem, Francií, Švédskem a Španělskem.