Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 6. Nehmotný a hmotný svět v centru s člověkem

6.1 Nehmotný a hmotný svět jako substanciální realita

Univerzum bylo stvořeno podle vzoru člověka, který je obrazem Božích dvojích vlastností. Proto struktura univerza a každého bytí v něm se podobá člověku, který se skládá především z mysli a těla. (Viz kapitola Stvoření 1.2) Kosmos, který odpovídá lidské mysli a tělu, se skládá z nehmotného světa a hmotného světa, přičemž oba jsou reálné a substanciální. Označení nehmotný svět vyplývá ze skutečnosti, že tento svět nemůžeme vnímat svými pěti fyzickými smysly. Můžeme ho však vnímat svými pěti duchovními smysly. Lidé, kteří měli duchovní zážitky, potvrzují, že nehmotný svět se jeví stejně skutečný jako svět, ve kterém žijeme. Nehmotný a hmotný svět společně vytvářejí kosmos.

Tělo nemůže fungovat bez vztahu s myslí; člověk nemůže konat dobré skutky bez vztahu s Bohem. Podobně hmotný svět nemůže projevit svoji pravou hodnotu bez vztahu s nehmotným světem. Kromě toho, podobně jako nemůžeme poznat charakter člověka bez hlubšího pochopení jeho mysli či pochopit základní význam lidského života bez pochopení Boha, nemůžeme ani plně pochopit povahu a uspořádání hmotného světa bez pochopení povahy a uspořádání světa nehmotného. Nehmotný neboli duchovní svět je v postavení partnera v pozici subjektu a hmotný neboli fyzický svět je v postavení partnera v pozici objektu. Fyzický svět je jako stín duchovního světa. (Žd 8,5) Když po skončení života ve fyzickém světě opustíme svoje fyzické tělo, vstoupíme jako duchovní bytosti do duchovního světa a budeme v něm žít navěky.

6.2 Postavení člověka v kosmu

Postavení člověka v kosmu má tři aspekty. Za prvé, Bůh stvořil člověka tak, aby se stal vládcem univerza. (Gn 1,28) Univerzum samo o sobě postrádá schopnost vnímat Boha. Proto Bůh neřídí univerzum přímo. Obdařil tedy člověka schopností vnímat všechny věci v univerzu a pověřil ho přímou vládou nad ním. Bůh stvořil naše tělo z prvků fyzického světa – vody, země a vzduchu – aby nám umožnil fyzický svět vnímat a vládnout mu. Abychom mohli vnímat duchovní svět a vládnout mu, stvořil Bůh našeho ducha ze stejných duchovních prvků, jaké tvoří duchovní svět. Na hoře Proměnění se Ježíšovi zjevili Mojžíš a Eliáš, od jejichž úmrtí uplynulo již několik stovek let, a rozmlouvali s ním. (Mt 17,3) Ve skutečnosti to byl duch Mojžíše a Eliáše, přesto s nimi Ježíš mohl diskutovat a byl před nimi oslaven. Podobně lidé, kteří mají tělo, jež může vládnout fyzickému světu, a ducha, jenž může vládnout duchovnímu světu, mají schopnost vládnout oběma světům.

Za druhé, Bůh stvořil člověka, aby byl prostředníkem a centrem harmonie univerza. Když se činností dávání a přijímání lidské tělo a duch sjednotí a člověk se stane substanciálním partnerem v pozici objektu vůči Bohu, pak mohou fyzický i duchovní svět v centru s člověkem také začít činnost dávání a přijímání. Spolu dosáhnou harmonického spojení a vytvoří kosmos, který je schopen reagovat na Boha. Pravá osobnost jako prostředník a centrum harmonie mezi těmito dvěma světy působí podobně jako vzduch, který umožňuje dvěma ladičkám spolu rezonovat. Schopnost komunikovat s oběma světy můžeme také přirovnat k rádiu nebo televizi, které proměňují neviditelné vlny ve vnímatelné obrazy a zvuky. Tímto způsobem může člověk velmi přesně přenést realitu duchovního světa do světa fyzického.

Za třetí, Bůh stvořil člověka, aby zahrnul v substanciální podobě podstatu všeho, co existuje v kosmu. Univerzum stvořil tak, že promítl a rozvinul už existující vzor vnitřního charakteru a vnější formy člověka do nesčetných substanciálních podob. Duch člověka zahrnuje všechny prvky nacházející se v duchovním světě, protože Bůh stvořil duchovní svět jako rozvinutí vnitřního charakteru a vnější formy lidského ducha. Lidské tělo zahrnuje všechny prvky fyzického světa, protože Bůh stvořil materiální svět jako rozvinutí vnitřního charakteru a vnější formy těla člověka. Protože lidé v sobě obsahují podstatu všech věcí v kosmu, každý člověk je mikrokosmem.

Kvůli pádu člověka však univerzum ztratilo svého pána. Svatý Pavel napsal: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů,“ (Ř 8,19) – to znamená lidí, kteří byli obnoveni do svého původního stavu. V důsledku tragického pádu lidí, kteří měli sloužit jako centrum harmonie univerza, bylo dávání a přijímání mezi fyzickým a duchovním světem přerušeno. Tyto dva světy zcela zákonitě ztratily schopnost navázat mezi sebou vztah harmonie. Protože stále zůstávají odděleny, svatý Pavel dále pokračuje: „...že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Ř 8,22)

Ježíš přišel jako nový Adam s dokonalým tělem a duchem. Byl mikrokosmem kosmu. Proto je napsáno: „...vždyť pod nohy jeho podřídil všecko.“ (1 K 15,27) Ježíš je naším Spasitelem. Přišel na tento svět otevřít cestu padlým lidem, aby se podobně jako on mohli stát dokonalými, a tak probouzel jejich srdce, aby v něj uvěřili a sjednotili se s ním.

6.3 Vzájemný vztah mezi fyzickým já a duchovním já

6.3.1 Struktura a funkce fyzického já

Fyzické já tvoří dvojí vlastnosti, kterými jsou fyzická mysl (partner v pozici subjektu) a fyzické tělo (partner v pozici objektu). Fyzická mysl řídí fyzické tělo tak, aby si zachovalo funkce potřebné pro sebezáchovu a rozmnožování. Například instinkt je aspektem fyzické mysli zvířat. Aby se fyzické já rozvíjelo v dobrém zdraví, musí mít vhodnou výživu. Musí přijímat vzduch a sluneční světlo, což jsou živiny nehmatatelné povahy typu jang, a dále jíst potravu a pít vodu, což jsou živiny hmatatelné povahy typu jin. Tělo uskutečňuje dávání a přijímání s těmito živinami prostřednictvím trávicího a oběhového systému.

Dobré nebo zlé chování našeho fyzického já je hlavní činitel, který určuje, zda se duchovní já stane dobrým nebo zlým. Důvod spočívá v tom, že fyzické já poskytuje duchovnímu já určitý prvek, který nazýváme prvkem vitality. Z každodenní zkušenosti víme, že naše mysl se raduje, když fyzické já koná dobré skutky, ale po špatném jednání cítí úzkost. Je to proto, že naše duchovní já přijímá prvky vitality, které mohou být buď dobré, nebo špatné, podle toho, jaké skutky koná naše fyzické já.

6.3.2 Struktura a funkce duchovního já

Naše duchovní já neboli duch je substanciální, avšak nehmotnou realitou, kterou můžeme vnímat pouze duchovními smysly. Vůči našemu fyzickému já je partnerem v pozici subjektu. Náš duch může přímo komunikovat s Bohem a má vládnout nehmotnému světu včetně andělů. Naše duchovní já odpovídá svým vzhledem našemu fyzickému já. Poté co opustíme fyzické já, vstoupíme do duchovního světa a budeme v něm žít navěky. Důvod, proč toužíme po věčném životě, spočívá v tom, že naším nejvnitřnějším já je duchovní já, které má věčnou podstatu.

Naše duchovní já tvoří dvojí vlastnosti, kterými jsou duchovní mysl (partner v pozici subjektu) a duchovní tělo (partner v pozici objektu). Duchovní mysl je centrem našeho duchovního já a právě tam přebývá Bůh. Duch se rozvíjí činností dávání a přijímání mezi dvěma typy živin: prvky života jako živinami typu jang, které pocházejí od Boha, a prvky vitality jako živinami typu jin, které pocházejí z fyzického já. Duchovní já nejenže přijímá prvky vitality z fyzického já; zároveň vrací fyzickému já prvek, který nazýváme živý duchovní prvek. Když lidé přijímají milost nebeského ducha, procházejí ve svém fyzickém já mnoha pozitivními změnami; pociťují nekonečnou radost a příliv nové síly, která dokonce může zahnat nemoci. Tyto jevy se vyskytují proto, že fyzické já přijímá od duchovního já živé duchovní prvky.

Duch se může rozvíjet, pouze dokud přebývá v těle. Vztah mezi fyzickým já a duchovním já se podobá vztahu mezi stromem a jeho ovocem. Když fyzická mysl poslouchá duchovní mysl a fyzické já koná v souladu s dobrým účelem duchovní mysli, fyzické já dostává od duchovního já živé duchovní prvky a je v dobrém stavu. Fyzické já zase na oplátku poskytuje duchovnímu já dobré prvky vitality, které duchovnímu já umožňují, aby se správně rozvíjelo směrem k dobru.

Pravda osvětluje nejvnitřnější touhy duchovní mysli. Aby si člověk splnil svoji zodpovědnost, musí nejprve prostřednictvím pravdy pochopit nejhlubší touhy své duchovní mysli a potom podle tohoto poznání konat. Jedině pak navazují živé duchovní prvky a prvky vitality v člověku vzájemný vztah a umožňují mu, aby se rozvíjel dobrým směrem.

Mezi živými duchovními prvky a prvky vitality je vztah vnitřního charakteru a vnější formy. Protože ve všech lidech jsou živé duchovní prvky stále aktivní, inklinuje dokonce i původní mysl zlého člověka k dobru. Dokud však tento člověk skutečně nezačne žít dobrým životem, nemohou se živé duchovní prvky zapojit do procesu správného dávání a přijímání s prvky vitality, ani je jeho fyzické já nemůže přijmout, aby bylo zdravé.

Z toho můžeme usoudit, že duchovní já člověka může dospět k dokonalosti pouze v průběhu jeho pozemského života. Duchovní mysl řídí duchovní já po dobu jeho růstu v půdě fyzického já. Vývoj duchovního já k dokonalosti prochází třemi stupni následujícími po sobě, které stanovuje Princip stvoření. Duch na stupni formování se nazývá duch formy, na stupni růstu duch života a na stupni dovršení božský duch.

Duch plně dozrává v božského ducha ve chvíli, kdy se duchovní já a fyzické já člověka sjednotí dokonalou činností dávání a přijímání v centru s Bohem a vytvoří základ čtyř pozic. Božský duch dokáže přesně cítit a vnímat každou realitu duchovního světa. Protože se tato duchovní realita projevuje prostřednictvím těla v podobě fyziologických jevů, můžeme ji poznávat svými pěti fyzickými smysly. Lidé božského ducha, kteří souzní s duchovním světem, vytvářejí Nebeské království na zemi. Když pak opustí svá fyzická těla, přirozeně přejdou do Nebeského království v duchovním světě. Proto se Nebeské království v nebi může uskutečnit až po vytvoření Nebeského království na zemi.

Veškerá citlivost ducha se rozvíjí na základě vzájemného vztahu s fyzickým já během života na zemi. Proto jedině tehdy, když člověk dosáhne dokonalosti a je zcela prodchnut Boží láskou zde na zemi, může se plně radovat v Boží lásce i po své smrti jako duchovní bytost. Všechny vlastnosti duchovního já se rozvíjejí v době, kdy duchovní já přebývá ve fyzickém těle: hříšné chování během pozemského života násobí zlo a ošklivost ducha padlého člověka, zatímco vykoupení z hříchů, poskytnuté v době pozemského života, otevírá cestu, aby se duch člověka stal dobrým. Proto musel Ježíš přijít na zem v těle, aby mohl spasit hříšné lidstvo. Dokud jsme na zemi, musíme žít dobrým životem. Ježíš dal klíče od Nebeského království Petrovi, který zůstal na zemi, (Mt 16,19) a řekl: „...cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi,“ (Mt 18,18) protože prvořadý cíl prozřetelnosti obnovení se musí uskutečnit na zemi.

Není to Bůh, kdo rozhoduje o tom, zdali duch člověka vstoupí po smrti do nebe nebo do pekla, rozhoduje o tom duch sám. Lidé jsou stvořeni tak, aby po dosažení dokonalosti plně dýchali Boží lásku. Ti, kteří na zemi spáchali hříšné skutky, se stávají zmrzačenými duchy, neschopnými plně dýchat v Boží lásce. Shledají, že je pro ně utrpením stát před Bohem, centrem pravé lásky. Z vlastní vůle se tedy rozhodnou přebývat v pekle, vzdáleni od Boží lásky.

Protože lidský duch se může rozvíjet jen v půdě fyzického já, jeho rozmnožování se odehrává zároveň s rozmnožováním fyzického já: během pozemského života.

6.3.3 Duchovní mysl, fyzická mysl a jejich vzájemný vztah v lidské mysli

Lidskou mysl tvoří duchovní mysl a fyzická mysl. Vztah mezi nimi se podobá vztahu mezi vnitřním charakterem a vnější formou. Když se obě sjednotí činností dávání a přijímání v centru s Bohem, vytvoří sjednocenou fungující entitu, která vede duchovní já i fyzické já k tomu, aby se zharmonizovala a vyvíjela směrem k naplnění účelu stvoření. Tuto sjednocenou entitu nazýváme mysl člověka. Svědomí je schopnost lidské mysli, která nás na základě své vrozené povahy neustále vede k tomu, co považujeme za dobré. V důsledku pádu však lidé neznají Boha, a tudíž ani absolutní měřítko dobra. Proto nedokážeme stanovit správné měřítko soudnosti svého svědomí. Jestliže se mění měřítko dobra, kolísá také měřítko našeho svědomí; to je příčinou častých sporů dokonce i mezi těmi, kteří hlásají život podle svědomí. Původní mysl je schopnost lidské mysli, která usiluje o absolutní dobro. Mezi původní myslí a svědomím je vztah jako mezi vnitřním charakterem a vnější formou.

Svědomí vede člověka k tomu, aby usiloval o dobro podle měřítka, které si vytvořil ve svém stavu nevědomosti, i když se toto měřítko může od původního lišit. Původní mysl, která vnímá správný směr, však odmítá špatná měřítka a snaží se svědomí napravovat. Dokud se naše duchovní mysl a fyzická mysl nacházejí v područí satana, fungující entita, kterou vytvářejí činností dávání a přijímání, se nazývá zlá mysl. Zlá mysl neustále žene lidi k páchání zla. Naše původní mysl a svědomí nás vedou k tomu, abychom zlou mysl zavrhovali. Provázejí nás v naší zoufalé snaze o to, abychom odmítli zlé touhy a přilnuli k dobru tím, že rozbijeme svá pouta se satanem a svou tvář obrátíme k Bohu.