Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 1. Období otroctví v Egyptě a období pronásledování v Římské říši

Poté co Jákob vstoupil se svými dvanácti syny a sedmdesáti příbuznými do Egypta, trpěli jejich potomci po dobu čtyř set let krutým zacházením ze strany Egypťanů. Mělo tak být obnoveno čtyřistaleté období od Noema po Abrahama – období pro oddělení satana – které bylo znesvěceno kvůli Abrahamově chybě při jeho obětování. Odpovídající období pronásledování v Římské říši mělo toto dřívější období obnovit na základě podobných podmínek odškodnění. Dvanáct Ježíšových apoštolů a sedmdesát učedníků patřilo k první z mnoha generací křesťanů, které byly v Římské říši po dobu čtyř set let krutě pronásledovány. Když procházeli tímto utrpením, odškodněním obnovovali čtyřistaleté období přípravy na příchod Mesiáše – období pro oddělení satana – které bylo znesvěceno kvůli chybě židovského národa, jenž nectil Ježíše jako živou oběť, ale přivedl ho na kříž.

V období otroctví v Egyptě si vyvolený národ jako První Izrael zachovával čistotu obřízkou, (Joz 5,2-5) přinášením obětí (Ex 5,3) a po odchodu z Egypta také dodržováním sabatu. (Ex 16,23) V období pronásledování v Římské říši žili křesťané jako Druhý Izrael také čistým životem, když vykonávali svátost křtu a svatého přijímání, žili obětavě a dodržovali sabat. V obou obdobích museli vyvolení lidé jít cestou čisté víry, aby oddělili satana, který na ně v důsledku předchozích chyb Abrahama a židovského národa neustále útočil.

Na konci období otroctví izraelského lidu v Egyptě srazil Mojžíš faraona na kolena silou tří zázraků a deseti ran. Pak vyvedl Izraelity z Egypta a vydal se s nimi na cestu do země Kanaán. Podobně na konci období pronásledování v Římské říši, kdy křesťané vypili pohár svého utrpení až do dna, rozšířil Ježíš řady věřících tím, že působil na jejich srdce svojí mocí a milostí. Ježíš pohnul srdce císaře Konstantina a vedl jej k tomu, aby v roce 313 n. l. uznal křesťanství. V roce 392 n. l. inspiroval Theodosia I., aby ustanovil křesťanství jako státní náboženství. Křesťané tak duchovně obnovili Kanaán uprostřed Římské říše – satanského světa.

Ve věku Starého zákona pracoval Bůh na základě vnějších podmínek odškodnění stanovených Mojžíšovým zákonem; Bůh také umožnil Mojžíšovi, aby porazil faraona vnější silou zázraků. Ve věku Nového zákona, kdy pracoval na základě vnitřních podmínek odškodnění založených na víře, působil na srdce lidí a projevil tak svoji sílu vnitřně.

Po skončení období otroctví v Egyptě obdržel Mojžíš na hoře Sinaj Deset přikázání a Boží Slovo, zjevené v Zákoně, které později tvořilo jádro svatého Písma Starého zákona. Ustanovením kamenných desek, archy úmluvy a svatostánku a jejich uctíváním ukázal Mojžíš Izraelitům způsob, jak se připravit na příchod Mesiáše. Podobně na konci období pronásledování v Římské říši sesbírali křesťané spisy, které po sobě zanechali apoštolové a evangelisté, a vytvořili kanonické texty Nového zákona. Na základě těchto textů se snažili duchovně uskutečnit Boží ideály, ideály, které byly ve věku Starého zákona zachovávány v Deseti přikázáních a svatostánku. Budovali církve a rozšiřovali svůj základ, aby se připravili na Druhý příchod Krista. Po Ježíšově nanebevstoupení vedl křesťany vzkříšený Ježíš spolu s Duchem svatým. Proto Bůh nepovolal žádného člověka jako centrální postavu, která by byla zodpovědná za celou Boží prozřetelnost, jak to dělal dříve.