Část 3. Účel stvoření
3.1 Účel stvoření univerza
V Bibli je zaznamenáno, že Bůh poté, co ukončil každý den tvoření, viděl, že je to dobré. (Gn 1,4-31) Naznačuje to, že Bůh si přál, aby jeho stvoření bylo partnerem v pozici objektu ztělesňujícím dobro, a mohl se z něho tudíž radovat.
Jak může stvoření přinést Bohu největší radost? Bůh stvořil lidi v samotném závěru stvoření univerza. Stvořil je ke svému obrazu, aby se podobali jeho vnitřnímu charakteru a vnější formě, a obdařil je schopností vnímat všechny pocity a emoce, protože s nimi chtěl sdílet radost. Po stvoření Adama a Evy jim Bůh požehnal: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. (Gn 1,28) To jsou tři velká požehnání: ploďte (zrajte a připravte se nést plody), množte se a vládněte nad stvořením. Kdyby Adam a Eva poslechli tento Boží příkaz a vytvořili Nebeské království, není pochyb o tom, že by Bůh prožíval největší radost, protože jeho synové a dcery by se radovali ve světě Božího ideálu.
Jak se mohou tři velká Boží požehnání naplnit? Mohou se uskutečnit pouze tehdy, když je ustanoven základ čtyř pozic, který je elementárním základem stvoření. Tři velká požehnání se naplní ve chvíli, kdy celé stvoření, včetně lidí, dovrší základ čtyř pozic v centru s Bohem. To je Nebeské království, ve kterém se uskuteční nejvyšší dobro a kde Bůh cítí největší radost. To je ve skutečnosti pravý účel, pro který Bůh stvořil univerzum.
Konečným účelem univerza, v jehož centru stojí lidé, je vrátit Bohu radost. Všechna bytí mají dvojí účel. Jak už bylo vysvětleno, každé bytí má dvě centra pohybu, jedno odpovídá vnitřnímu charakteru a druhé vnější formě. Tato centra sledují odpovídající účely – účel celku a účel jednotlivce a jejich vzájemný vztah odpovídá vztahu mezi vnitřním charakterem a vnější formou. Tyto dvojí účely jsou ve vzájemném vztahu příčiny a výsledku, vnitřního a vnějšího, partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu. V Božím ideálu nemůže existovat žádný individuální účel, který nepodporuje účel celku, ani žádný účel celku, který nezajišťuje zájmy jednotlivce. Nekonečná různorodost bytí v univerzu vytváří jeden obrovský organismus protkaný těmito dvojími účely.
3.2 Dobrý partner v pozici objektu, který přináší Bohu radost
Chceme-li přesněji pochopit otázky týkající se Božího účelu stvoření, musíme nejprve zjistit, jak vzniká radost. Radost nemůže vzniknout, pokud je člověk sám. Radost vzniká tehdy, máme-li partnera v pozici objektu, ve kterém se odráží a rozvíjí náš vlastní vnitřní charakter a vnější forma. Náš partner v pozici objektu nám pomáhá vnímat náš vlastní vnitřní charakter a vnější formu prostřednictvím podnětu, který od něj přichází. Tento partner v pozici objektu může být buď nehmotné, nebo hmotné povahy.
Například pro umělce může být partnerem v pozici objektu nějaká představa v jeho mysli nebo dokončený obraz či socha, které jeho představu ztvárňují. Když si umělec promítne svoji představu v mysli anebo prohlíží svoje dílo, vyvolá to v něm pocit, při kterém si uvědomuje svůj vlastní vnitřní charakter a vnější formu, které jsou v nich vyjádřeny, a cítí radost a uspokojení. Když je partnerem v pozici objektu jen představa, podnět z ní přicházející není tak velký a ani radost, kterou přináší, není tak hluboká jako radost z hotového díla. Tato lidská vlastnost má svůj původ v Boží povaze. Také Bůh prožívá úplnou radost, když mu jeho substanciální partneři v pozici objektu pomohou uvědomit si jeho původní vnitřní charakter a původní vnější formu.
Jak už bylo dříve vysvětleno, když se uskuteční Nebeské království – naplněním tří velkých požehnání a vytvořením základu čtyř pozic – stane se dobrým partnerem v pozici objektu, který přináší Bohu radost. Podívejme se, jak se může toto království stát dobrým partnerem v pozici objektu vůči Bohu.
Klíčem k prvnímu Božímu požehnání je dokonalost individuálního charakteru. Mysl a tělo jednotlivce jsou samostatnými zobrazeními Božích dvojích vlastností a zároveň jejich partnery v pozici objektu. Má-li člověk zdokonalit svůj charakter, musí v sobě vytvořit základ čtyř pozic, v němž se jeho mysl a tělo sjednotí činností dávání a přijímání v centru s Bohem. Takoví lidé se stanou Božími chrámy, (1 K 3,16) úplně se s Bohem sjednotí (J 14,20) a získají božskou povahu. Boží Srdce zažívají jako své vlastní. Proto rozumí Boží vůli a žijí s ní v úplném souladu. Když si člověk zachovává svoji individuální dokonalost, žije jako substanciální partner v pozici objektu vůči své mysli. Protože centrem jeho mysli je Bůh, žije zároveň jako substanciální partner v pozici objektu vůči Bohu. Bůh i mysl se radují, když poznávají svůj vnitřní charakter a vnější formu prostřednictvím podnětu, který jim poskytují jejich partneři v pozici objektu. Když tedy lidé uskuteční první Boží požehnání, stávají se Božími milovanými dětmi, které Boha naplňují radostí. Protože sdílí všechny Boží pocity jako své vlastní, nikdy se nedopustí žádného hříšného skutku, který by Bohu způsobil žal. To znamená, že nikdy nemohou padnout.
Druhé Boží požehnání by se naplnilo poté, co by Adam a Eva úspěšně dosáhli individuální dokonalosti jako partneři v pozici objektu vůči Bohu, přičemž by každý z nich projevil jeden aspekt z Božích dvojích vlastností. Aby Adam a Eva vytvořili základ čtyř pozic ve své rodině, měli se spojit v lásce jako manželé a vychovávat děti. Tak by se naplnilo druhé požehnání. Rodina nebo společnost, která vytvořila základ čtyř pozic v souladu s Božím ideálem, je vytvořena podle obrazu dokonalého člověka. Stává se tak substanciálním partnerem v pozici objektu vůči jedinci, který žije v jednotě s Bohem, a tudíž se stává také substanciálním partnerem v pozici objektu vůči Bohu. Člověk i Bůh prožívají radost, jestliže mohou vnímat v této rodině či společenství projev svého vlastního vnitřního charakteru a vnější formy. Když je druhé Boží požehnání naplněno, stává se tato rodina nebo společenství také dobrým partnerem v pozici objektu, který přináší Bohu radost.
Dříve než se budeme zabývat otázkou, jak se člověk naplněním třetího požehnání stává dobrým partnerem v pozici objektu, který dává Bohu radost, musíme nejprve prostudovat vztah mezi lidmi a stvořením z hlediska vnitřního charakteru a vnější formy.
Před stvořením lidí stvořil Bůh fyzický svět, ve kterém vyjádřil částečný odraz vnitřního charakteru a vnější formy, které zamýšlel dát lidstvu. Člověk tedy v sobě obsahuje úplný souhrn základních prvků všech věcí. Proto jej nazýváme mikrokosmem kosmu.
Když Bůh tvořil živé bytosti, začal tvořením zvířat nižšího řádu. Postupem času tvořil zvířata vyššího řádu se složitějšími biologickými funkcemi a vrcholu nejvyšší úrovně dosáhl stvořením lidí. Lidé proto obsahují všechny prvky, struktury a vlastnosti, které nacházíme u zvířat. Například lidské hlasivky jsou tak pružné, že dokáží imitovat prakticky jakýkoli zvířecí zvuk. Protože lidské tělo má veškeré nádherné křivky a linie existující ve stvoření, zdokonalují umělci svoji dovednost kreslením aktů.
Ačkoli lidé a rostliny mají rozdílné struktury a funkce, jsou si podobni v tom, že se skládají z buněk. V lidském těle můžeme najít všechny prvky, struktury a vlastnosti, které najdeme u rostlin. Například lidským plícím vzhledem i funkcí odpovídá list. Podobně jako lidské plíce přijímají z atmosféry kyslík, absorbují listy oxid uhličitý. Větve a kmeny rostlin odpovídají cévnímu systému člověka, který rozvádí živiny do celého těla; dřevo a lýko odpovídají tepnám a žilám člověka. Kořeny rostlin odpovídají lidskému žaludku a střevům, které vstřebávají živiny.
Lidé byli stvořeni z prachu země, vody a vzduchu; obsahují tedy prvky z říše minerálů. Kromě toho se Země podobá struktuře lidského těla: zemskou kůru pokrývají rostliny, její spodní vrstvou protékají podzemní vodní toky a pod tím vším se nachází žhavé jádro, obklopené skalnatým pláštěm. Lidské tělo má podobnou strukturu: kůži pokrývají chlupy, svalstvem probíhají cévy a ještě hlouběji v kostech nalezneme kostní dřeň.
Význam třetího Božího požehnání spočívá ve zdokonalení vlády lidí nad fyzickým světem. Má-li se toto požehnání naplnit, musí být ustanoven základ čtyř pozic vlády v centru s Bohem. Lidé a fyzický svět, kteří jsou vůči Bohu substanciálními partnery v pozici objektu na úrovni obrazu a symbolu, musí společně sdílet lásku a krásu, aby se úplně sjednotili. (Viz kapitola Stvoření 5.2.3)
Fyzický svět je partnerem v pozici objektu vůči člověku a rozličnými způsoby se v něm projevuje jeho vnitřní charakter a vnější forma. Proto ideální lidé získávají z fyzického světa řadu podnětů. Prožívají nesmírnou radost, když vnímají, jak se ve stvoření projevuje jejich vlastní vnitřní charakter a vnější forma. Také Bůh se raduje, když z univerza přijímá podněty svého původního vnitřního charakteru a původní vnější formy – je to možné tehdy, když se univerzum stane na základě harmonického spojení lidí a fyzického světa třetím Božím partnerem v pozici objektu. Proto když lidé uskuteční třetí Boží požehnání, stane se celé univerzum dalším dobrým partnerem v pozici objektu, který přináší Bohu radost.
Kdyby se takto uskutečnil Boží účel stvoření, vznikl by na zemi ideální svět bez nejmenší stopy hříchu. Tento svět nazýváme Nebeským královstvím na zemi. Když lidé ukončí svůj život v Nebeském království na zemi, mají vstoupit do duchovního světa a tam se přirozeně těšit z věčného života v Nebeském království.
Na základě toho, co bylo až dosud vysvětleno, můžeme pochopit, že Nebeské království se podobá člověku, který dosáhl individuální dokonalosti podle vzoru původního vnitřního charakteru a původní vnější formy Boha. V případě člověka se příkazy mysli přenáší centrální nervovou soustavou do celého těla a to způsobuje, že tělo koná v souladu s jedním účelem. Podobně v Nebeském království budou Boží pokyny předávány Pravými rodiči lidstva všem Božím dětem a povedou je k životu v harmonické jednotě.