Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 5. Období izraelského zajetí a návratu a období papežského zajetí a návratu

Protože Izraelité ztratili víru a nečinili pokání, nemohli uskutečnit ideál Božího národa, vytvořený na základě chrámu. Aby se Bůh mohl znovu pokusit naplnit svoji vůli, nechal izraelský národ trpět v babylonském zajetí. To se podobalo situaci, kdy Bůh nechal Izraelity projít otroctvím v Egyptě, aby odškodněním obnovil Abrahamovu chybu při symbolickém obětování.

V období křesťanské říše usiloval Bůh prostřednictvím papeže a císaře o to, aby vytvořili království připravené pro Druhý příchod Krista. Chtěl, aby nakonec předali říši a trůn Mesiášovi, který přijde jako Král králů a na tomto základu vybuduje Boží království. (Iz 9,6; L 1,33) Císařové a papežové však upadli do zkaženosti a nečinili pokání. Papežové nepoložili duchovní základ, na němž by císařové mohli stát jako centrální postavy pro vytvoření substanciálního základu. Proto základ pro Druhý příchod Krista nebyl vytvořen. Protože Bůh chtěl začít novou dispenzaci pro obnovení tohoto základu, dopustil, aby byli papežové odvlečeni do zajetí a aby v něm zůstali.

V dřívějším podobném období uplynulo téměř sedmdesát let od doby, kdy babylonský král Nabúkadnesar odvedl do zajetí krále Jójakína s jeho královskou rodinou, a také proroky, včetně Daniela a Ezechiela, kněze, úředníky, řemeslníky a mnoho dalších Izraelitů, až do pádu Babylonu, kdy byli osvobozeni královským dekretem krále Kýra. (2 Kr 24; 25; 2 Pa 36; Jr 29,10; 39,1-10) Trvalo pak dalších sto čtyřicet let, než se vyhnanci ve třech vlnách vrátili do rodné země a znovu se plně zformovali jako národ spojený s Boží vůlí, jak to hlásala mesiánská proroctví proroka Malachiáše. Od té doby se Izraelité začali připravovat na příchod Mesiáše. Západní křesťanství v období papežského zajetí a návratu, které mělo odškodněním obnovit toto období formou substanciálních podobností, muselo kráčet podobnou cestou.

Papežové a kněží, kteří propadli nemorálnostem, ztráceli postupně důvěru lidí. Autorita papežů ještě více upadla v důsledku opakovaných porážek křižáckých výprav. Konec křižáckých výprav byl doprovázen postupným úpadkem feudálního systému v Evropě a vznikem novodobých států. S narůstáním moci světských monarchií se stupňoval i konflikt mezi papeži a králi. V jednom takovém konfliktu francouzský král Filip IV. Sličný uvěznil na určitou dobu papeže Bonifáce VIII. V roce 1309 přinutil Filip papeže Klementa V., aby přestěhoval papežský úřad z Říma do Avignonu v jižní Francii. V následujících sedmdesáti letech žili papežové jako poddaní francouzských králů až do roku 1377, kdy papež Řehoř XI. vrátil papežské sídlo zpět do Říma.

Po Řehořově smrti zvolili kardinálové italského arcibiskupa města Bari za papeže Urbana VI. Skupina kardinálů, většinou Francouzů, jej však odmítla, zvolila si jiného papeže, Klementa VII., a zřídila v Avignonu konkurenční papežský úřad. Velké papežské schizma pokračovalo až do následujícího století. Aby kardinálové obou táborů našli východisko ze slepé uličky, uspořádali v roce 1409 v italské Pise koncil, na kterém byli oba papežové, jak římský, tak avignonský, odvoláni a za legitimního papeže byl jmenován Alexandr V. Oba dosud úřadující papežové však odmítli odstoupit a krátký čas se tak odehrávalo drama třech navzájem soupeřících papežů. Krátce poté se shromáždili kardinálové, biskupové, teologové, členové královského rodu a jejich zástupci na kostnickém všeobecném koncilu (1414–1417). Koncil odvolal všechny tři papeže, zvolil za nového papeže Martina V. a jednou provždy tak skoncoval s velkým schizmatem.

Kostnický koncil prosazoval, aby všeobecné církevní koncily měly nejvyšší autoritu, dokonce větší než papež, s pravomocí papeže zvolit nebo ho sesadit, a nařídil, aby se další koncily konaly pravidelně. Takto usiloval o reorganizaci katolické církve jako konstituční monarchie. Když se však v roce 1431 shromáždili delegáti na následujícím koncilu ve švýcarské Basileji, pokusil se papež toto setkání přerušit. Delegáti odmítli odejít a pokračovali za papežovy nepřítomnosti, avšak bezvýsledně; nakonec v roce 1449 koncil rozpustili. Plán ustanovit konstituční monarchii v katolické církvi skončil nezdarem a papežský úřad znovu získal autoritu, kterou ztratil v roce 1309.

V patnáctém století se vůdcové konciliaristického hnutí pokusili zreformovat upadající papežský úřad a vytvořili reprezentativní radu, složenou z biskupů a laiků, které dali nejvyšší pravomoc. Nicméně papežský úřad si nakonec zajistil plnou autoritu, jaké se netěšil od doby papežského zajetí. Tyto koncily navíc odsoudily podstatnější reformy prosazované Janem Viklefem (?1330–1384) a Janem Husem (1373–1415), který byl pozván, aby se osobně zúčastnil kostnického koncilu, jen proto aby byl upálen na hranici. V tomto okamžiku byly kostky vrženy a protestantská reformace mohla vzplanout.

Toto přibližně dvěstědesetileté období začalo v roce 1309 papežským zajetím v Avignonu, trvajícím sedmdesát let, a dále pokračovalo velkým schizmatem, konciliaristickým hnutím a obnovením papežské autority v katolické církvi až do počátku protestantské reformace vedené Martinem Lutherem v roce 1517. Uvedené období mělo odškodněním obnovit formou substanciálních podobností dvěstědesetileté období izraelského zajetí a návratu – počínaje sedmdesáti lety izraelského zajetí v Babylonu, přes postupný návrat do Izraele a znovuvybudování chrámu, až po politickou a náboženskou reformu, vedenou Ezdrášem, Nehemjášem a prorokem Malachiášem.