Část 5. Poslední dny, nová pravda a náš postoj
5.1 Poslední dny a nová pravda
Padlí lidé prostřednictvím náboženství překonávají svoji vnitřní nevědomost, a to tak, že pozvedávají svoji duchovní vnímavost a intelekt „v Duchu a v pravdě“. (J 4,23)
„Pravdu“ můžeme rozdělit na dva druhy: vnitřní pravda, kterou učí náboženství, nám pomáhá odstranit vnitřní nevědomost a vnější pravda, kterou získáváme prostřednictvím vědy, nám pomáhá odstranit nevědomost vnější. Podobně rozlišujeme dva aspekty intelektu: vnitřní intelekt, probouzený vnitřní pravdou, a vnější intelekt, probouzený vnější pravdou. Náboženství se vyvíjejí současně s tím, jak vnitřní intelekt hledá vnitřní pravdu, zatímco věda současně s tím, jak vnější intelekt hledá vnější pravdu.
„Duch“ v tomto kontextu označuje nebeskou inspiraci. Poznávání duchovní reality začíná v okamžiku, kdy ji začneme vnímat pomocí pěti smyslů duchovního já. Tyto vjemy rozechvívají pět fyzických smyslů a můžeme je pociťovat fyziologicky. Na druhé straně, poznávání pravdy vychází ze znalostí získaných z fyzického světa, které přímo vnímáme našimi fyzickými smyslovými orgány. K poznávání tedy dochází jak duchovně, tak fyzicky. Člověk se stává dokonalým pouze tehdy, když sjednotí své duchovní a fyzické já. Proto by se měly zážitek božské inspirace, získaný duchovním poznáním, a poznání pravdy, získané fyzickým poznáním, úplně zharmonizovat a probudit jak duchovní vnímání, tak intelekt. Boha a univerzum můžeme plně pochopit jen tehdy, jsou-li duchovní a fyzická dimenze poznání ve vzájemném souladu.
Bůh tedy pomáhá nevědomým, padlým lidem pozvednout jejich duchovní vnímavost a osvítit jejich intelekt prostřednictvím ducha a pravdy. Těmito prostředky řídí Bůh svoji prozřetelnost obnovení lidí do původního stavu před pádem.
V průběhu dějin se duchovní a intelektuální úroveň lidí postupně pozvedaly na základě výhod daných dobou v prozřetelnosti obnovení. Proto se zvyšovala kvalita duchovních zážitků a prohlubovala se úroveň náboženského i vědeckého poznání. Duch a pravda jsou jedinečné, věčné a neměnné. Stupeň a rozsah jejich učení a výrazové prostředky se však mění s dobou podle toho, jak se lidstvo obnovuje ze stavu úplné nevědomosti.
Například v období před Starým zákonem, kdy lidé ještě nebyli osvíceni a Slovo pravdy nemohli obdržet přímo, je Bůh žádal, aby jako náhradu za Slovo přinášeli oběti. (Viz kapitola Obnovení 3.1) Postupem času se duchovní vnímavost a intelekt lidí pozvedly na úroveň, na které jim Bůh mohl dát v Mojžíšově době Zákon a v Ježíšově době evangelium. Ježíš jasně řekl, že jeho slova nejsou pravdou sama o sobě; naopak prohlásil, že on sám je „cesta, pravda a život“. (J 14,6) Ježíš byl ztělesněním pravdy. Jeho slova byla pro něj jen vyjadřovacím prostředkem. Rozsah a hloubka Ježíšových slov a způsob jeho učení se proto měnily podle toho, s kým mluvil.
V tomto smyslu musíme pochopit, že biblické verše jsou jen jedním z vyjadřovacích prostředků pravdy, a ne pravdou samotnou. Nový zákon není nic jiného než dočasná učebnice, která měla před dvěma tisíci lety osvítit lidi, jejichž duchovní a intelektuální úroveň byla mnohem nižší, než je dnes.
Touha dnešního, vědecky založeného člověka po pravdě nemůže být uspokojena vyjádřením pravdy, které má omezený rozsah a je zahaleno v symbolech a podobenstvích, navíc určených pro poučení lidí dřívější doby. Má-li být moderní, intelektuálně založený člověk osvícen pravdou, musí se objevit jiná učebnice, která bude mít dokonalejší a rozsáhlejší obsah s racionálnějším vysvětlením. Nazýváme ji novou pravdou.
Tato pravda, jak už bylo řečeno, (Viz kapitola Úvod) musí být schopna smířit vědu a náboženství a přivést je k vzájemné spolupráci při ostraňování vnitřních a vnějších aspektů lidské nevědomosti.
Podívejme se na některé další důvody, proč se musí objevit nové vyjádření pravdy. Jak bylo uvedeno, Bible není sama pravdou, ale je spíše učebnicí, která o pravdě učí. Podává důležité části pravdy v symbolech a podobenstvích. Protože tyto symboly a tato podobenství je možné vysvětlit různými způsoby, objevilo se mezi věřícími mnoho rozdílných názorů, které je rozdělily do četných denominací. Prvotní příčina rozdělení na denominace tedy nespočívá v lidech, ale v charakteru Bible. Spor mezi denominacemi se bude jen více prohlubovat, pokud se neobjeví nová pravda, která objasní symboly a podobenství zahalující základní pravdy Bible. Boží prozřetelnost, která se uskuteční sjednocením křesťanství, nemůže bez nové pravdy nikdy dosáhnout svého cíle. Proto Ježíš přislíbil, že nám v Posledních dnech dá nové Slovo pravdy: To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo. (J 16,25)
Kvůli nevíře lidí té doby zemřel Ježíš na kříži, aniž by mohl učit všechno, co měl ve svém srdci. Jak řekl: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ (J 3,12) A navíc dodal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli,“ (J 16,12) čímž odhalil, jak byl zarmoucený, když dokonce ani jeho nejbližší učedníci nebyli schopni přijmout všechno, o co se s nimi chtěl podělit.
Nicméně slova, která Ježíš zanechal nevyřčena, nezůstanou tajemstvím navěky, ale jednoho dne budou zjevena Duchem svatým jako nové vyjádření pravdy. Jak Ježíš řekl: Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. (J 16,13)
Kromě toho je napsáno: A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. (Zj 5,1) Slova, která nám chtěl Ježíš předat, jsou zapsána a zapečetěna právě v této knize. Když Jan velice plakal, protože nemohl najít nikoho ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, kdo by byl hoden tuto knihu otevřít a podívat se do ní, jeden ze starců mu řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ (Zj 5,3-5) Tento lev z pokolení Judova, potomek Davidův, označuje Krista.
Musí přijít den, kdy Kristus otevře tuto knihu, zapečetěnou sedmi pečetěmi, jejíž obsah zůstával pro lidstvo dlouho tajemstvím, a věrným odhalí slova nové pravdy. Proto je napsáno: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“ (Zj 10,11) Je také předpovězeno: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. (Sk 2,17) Z uvedeného vyplývá, že v Posledních dnech můžeme očekávat zjevení nového vyjádření pravdy.
5.2 Náš postoj v Posledních dnech
Zkoumáme-li vývoj dějin v prozřetelnosti obnovení, zjišťujeme, že nová dispenzace začíná v době, kdy stará končí. Začátek nové dispenzace tedy překrývá konec staré; když se stmívá nad starými dějinami, nové jsou již v rozbřesku. V této době se vláda dobra a vláda zla, které začaly ve stejném bodě, avšak usilovaly o protichůdné účely a přinesly své ovoce na světové úrovni, dostávají do bodu střetu. Proto lidé, kteří žijí v této době, trpí vnitřně úzkostí, strachem a zmatkem, protože postrádají ideologii nebo filozofii, která by je vedla. Po vnější stránce trpí kvůli sporům a válkám vedeným hrozivými zbraněmi. V Posledních dnech nastanou mnohé katastrofy a pohromy, jak řekl Ježíš: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.“ (Mt 24,7)
V Posledních dnech musí dojít k takovému ničení proto, aby byla zlá moc poražena a povstala dobrá vláda. Uprostřed tohoto zoufalství Bůh jistě zřídí centrum nově vznikající dobré vlády, aby ohlásil nový věk. Noe, Abraham, Mojžíš a Ježíš patřili mezi ty, které Bůh v jejich době vyzvedl jako centrální postavy. Dnes, v tomto přechodném období dějin, musíme najít člověka, kterého Bůh označil jako centrální postavu nové dispenzace, abychom se mohli na tomto novém věku podílet a vzdát hold Božím přáním.
Prozřetelnost nového věku nepovstane z trosek věku starého. Naopak, nový věk raší a roste uprostřed závěrečné etapy starého věku a dostává se s ním do konfliktu. Proto pro člověka, který žije v zajetí starých tradic, je těžké pochopit nebo přijmout novou prozřetelnost. Z toho důvodu byli světci a filozofové, kteří stáli v čele dispenzace nového věku, často pronásledováni a mučeni jako oběti starého věku. Například Ježíš, který započal věk Nového zákona, přišel na konci období Starého zákona takovým způsobem, že zmátl věrné stoupence Mojžíšova zákona. Židovský národ ho vyloučil ze svého společenství a nakonec ukřižoval. Proto Ježíš řekl: „Nové víno se musí dát do nových měchů.“ (L 5,38)
Ježíš se má vrátit na konci věku Nového zákona. Dá nám novou pravdu jako základ pro nový věk, jenž je podle biblického zjevení označován jako nové nebe a nová země. (Zj 21,1-7) Podobně jako se Židé vysmívali Ježíšovi za jeho Prvního příchodu, že je posedlý Belzebulem, (Mt 12,24) budou ho stejným způsobem pronásledovat křesťané, až se znovu vrátí. Ježíš proto prorokoval, že za svého Druhého příchodu „nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení“. (L 17,25) V tomto přechodném období dějin budou lidé, kteří pohodlně žijí ve světě starého věku, zajisté spolu s tímto starým věkem vystaveni soudu.
Duchovní vnímavost padlých lidí je zcela otupělá. Proto lidé, kteří se snaží následovat Boží prozřetelnost, mají obecně tendenci striktně se přidržovat litery zákona. Takoví lidé se nedokáží pohotově přizpůsobit dispenzaci nového věku, i když prozřetelnost obnovení postupuje tímto směrem. Většinou příliš lpí na zastaralých názorech, nabízených doktrínami starého věku. Dobře to ilustruje případ židovského národa, který byl v Ježíšově době tak svázán Starým zákonem, že nedokázal reagovat na Ježíšovo zavolání, aby otevřel novou kapitolu prozřetelnosti.
Na druhé straně ti věřící, kteří prostřednictvím modlitby obdrží Boží inspiraci, budou schopni duchovně porozumět prozřetelnosti nového věku. I když je to může přivést do konfliktu s doktrínami starého věku, přesto zareagují na vnuknutí ducha a budou následovat volání nové prozřetelnosti. Mezi Ježíšovými učedníky nebyl žádný, který by příliš lpěl na Písmech Starého zákona. Všichni zareagovali spíše na duchovní zážitky, které pocítili ve své vnitřní mysli.
V Posledních dnech lidé, kteří vedou intenzivní modlitební život, nebo ti, kteří žijí podle svého svědomí, pocítí ve svých srdcích hlubokou úzkost. Je to proto, že ve svém srdci nejasně cítí duchovní volání a chtějí následovat prozřetelnost nového věku, ale ještě se nesetkali s novou pravdou, která by je vedla v jejich konání. Tito lidé jsou vyvolenými, jejichž duchovní vnímavost a intelekt se současně probudí duchem a pravdou, až jednou novou pravdu uslyší. Plně pak porozumí tomu, co Boží prozřetelnost nového věku vyžaduje, a dobrovolně, s velkým nadšením a radostí se na ní budou podílet.
My, kdo žijeme v současné době, žijeme v Posledních dnech. Měli bychom si rozvíjet pokorné srdce a maximálně se snažit, abychom skrze modlitbu obdrželi Boží inspiraci.
Neměli bychom příliš lpět na tradičních pojetích, ale naopak se zaměřit na vnímání ducha, abychom mohli najít novou pravdu, která nás povede prozřetelností nového věku. Když se setkáme s touto pravdou, měli bychom zjistit, zda nás vede k tomu, abychom se sjednotili s vedením nebe. Měli bychom se ptát sami sebe, zdali z hloubi naší duše skutečně vytrysklo nebeské štěstí. Jen takto můžeme my, kteří hledáme v Posledních dnech pravdu, odhalit cestu k pravému spasení.