Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 3. Období jednotného království a období křesťanské říše

Když končilo období vlády soudců a První Izrael vstoupil do období jednotného království, rozdělily se povinnosti soudce mezi úřady proroka, kněze a krále. Proroci přijímali pokyny přímo od Boha, kněží se nadále starali o svatostánek a později o chrám a král vládl národu. Každý z nich plnil příslušné poslání a vedl Izrael k naplnění cíle prozřetelnosti obnovení. Úkolem období křesťanské říše bylo na základě podobných podmínek odškodnění obnovit období jednotného království. Proto když končilo období oblastní správy církve, rozdělilo se poslání správců na následující úřady: úřad představeného kláštera, odpovídající funkci proroka; úřad papeže, odpovídající funkci velekněze, a úřad císaře, který vládl lidu. Jejich zodpovědností bylo vést Druhý Izrael k naplnění cíle prozřetelnosti obnovení.

V předcházejícím období byla křesťanská církev rozdělena na pět patriarchátů: Jeruzalém, Antiochii, Alexandrii, Konstantinopol a Řím, přičemž Řím měl na západě dominantní postavení. Papež, jak se římský patriarcha nazýval, dohlížel na všechny biskupy a opaty v západní Evropě.

V období jednotného království vytvořili králové izraelské království, v jehož centru stál chrám, a vyjádřili tak ideál Mojžíšova svatostánku, který se zrodil v čase exodu. To byl obrazný kurz pro vybudování Nebeského království vedeného Ježíšem, které Ježíš přijde jednoho dne jako Král králů vybudovat. (Iz 9,6) Rovněž v období křesťanské říše uskutečnila říše Karla Velikého ideál křesťanského státu, který byl popsán v knize Boží město od svatého Augustina – ten žil v době, kdy byli křesťané osvobozeni od utlačování Římskou říší, tedy v období podobném době Mojžíšově. To byl opět obrazný kurz pro vybudování Božího království, které ustanoví Kristus jako Král králů, až se jednoho dne vrátí. Proto se měli císař a papež v tomto období upřímně sjednotit, následovat Boží vůli a uskutečnit ideál křesťanského státu. Duchovní království, vedené papežem, které bylo založeno na duchovním základu pro Mesiáše, a světské království, vedené císařem, se měla sjednotit na základě Kristova učení. Kdyby tak učinili, náboženství, politika a ekonomika by se zharmonizovaly a základ pro Druhý příchod Krista by byl vytvořen už v té době.

V období jednotného izraelského království byl centrální postavou pro obnovení základu víry král. Jeho zodpovědností bylo plnit Boží Slovo, zjevené skrze proroky. Před pomazáním krále měli prorok a velekněz představovat Boží Slovo, učit jej a stát tak v pozici Ábela. Jejich posláním bylo obnovit fyzický svět z pozice archanděla, představujícího duchovní svět, jak to vyžadovala prozřetelnost obnovení. Když tedy položili základ, na kterém mohl stát král, a když ho jako krále pomazali a požehnali mu, měli vůči němu zaujmout pozici Kaina. Král měl vládnout království podle vedení proroků a proroci měli krále poslouchat jako jeho poddaní a rádcové.

Přibližně osm set let poté, co Abrahamovi potomci vstoupili do Egypta, pomazal prorok Samuel na Boží příkaz Saula za prvního krále Izraele. (1 S 8,19-22; 10,1-24) Král Saul stál na základu čtyřistaletého období vlády soudců. Kdyby završil čtyřicet let své vlády tak, jak si to přál Bůh, stál by v pozici, ve které by odškodněním obnovil čtyři sta let otroctví v Egyptě a Mojžíšových čtyřicet let ve faraonově paláci. Tak by naplnil dispenzaci čísla čtyřicet pro oddělení satana a položil by základ víry. Kdyby na tomto základu vybudoval a uctíval chrám, obraz Mesiáše, stál by v pozici, kterou měl zaujmout Mojžíš v prvním kurzu obnovení Kanaán na národní úrovni, kdyby neselhal, ale vybudoval v Kanaán chrám a oslavoval ho. Kdyby pak Izraelité stáli na tomto základu víry a věrně následovali krále Saula, uctívajícího chrám, položili by substanciální základ. V té době by byl vytvořen základ pro Mesiáše.

Ale protože král Saul neuposlechl přikázání dané Bohem prostřednictvím proroka Samuela, (1 S 15,1-23) nemohl chrám vybudovat. Kvůli svému selhání se ocitl ve stejné situaci, v jaké se nacházel Mojžíš, když neuspěl v prvním kurzu obnovení Kanaán na národní úrovni. Podobně jako tomu bylo v případě Mojžíše, i nyní se prozřetelnost obnovení prostřednictvím krále Saula prodloužila. Uplynulo čtyřicet let vlády krále Davida a čtyřicet let vlády krále Šalomouna, než byl položen základ víry a skutečně vybudován chrám. Jak jsme si už dříve vysvětlili, král Saul byl navíc také v pozici Abrahama. Stejně jako se vůle svěřená Abrahamovi nakonec naplnila prostřednictvím Izáka a Jákoba, také Boží vůle vybudovat chrám prostřednictvím krále Saula musela pokračovat během vlády krále Davida, až se nakonec naplnila za vlády krále Šalomouna. Král Šalomoun však opustil pozici Ábela pro substanciální obětování, když propadl nemravnému životu s mnoha cizinkami, které ho odvrátily od Boha. (1 Kr 11,3-7) Proto nebylo možné, aby Izrael vytvořil substanciální základ. Základ pro Mesiáše, který měl být položen v období jednotného království, se nevytvořil.

V období křesťanské říše musely být všechny podmínky týkající se období jednotného izraelského království obnoveny na základě podobných podmínek odškodnění. V tomto období byl opět centrální postavou pro obnovení základu víry císař. Jeho povinností bylo uskutečnit křesťanské ideály, které hlásali představení klášterů a papež. Pokud jde o papeže, stál v podobné pozici jako velekněz Izraele, který dostával prostřednictvím proroků Boží nařízení. Papež byl zodpovědný za položení duchovního základu, na němž by mohl císař uskutečnit ideál křesťanského státu. Poté co papež korunoval císaře a dal mu požehnání, měl ho ve světských záležitostech poslouchat jako jeden z jeho podřízených. Císař měl na druhé straně ve svém království pozvedat a podporovat duchovní práci papežů. V roce 800 n. l. papež Lev III. korunoval Karla Velikého a požehnal ho jako prvního císaře křesťanského světa.

Karel Veliký stál na základu čtyřistaletého období oblastní správy církve, které odškodněním obnovilo formou substanciálních podobností čtyřistaleté období vlády soudců. Proto podobně jako král Saul stál i Karel Veliký na základu dispenzace čísla čtyřicet pro oddělení satana. Věrným životem podle Ježíšova učení a svou snahou uskutečnit ideál křesťanského státu měl vytvořit základ víry.

A skutečně, když byl Karel Veliký korunován císařem, získal tento základ. Kdyby Druhý Izrael Karlu Velikému absolutně věřil a následoval ho, byl by položen substanciální základ a tak vytvořen základ pro Mesiáše. Jinými slovy, duchovní království, vedené papežem, a světské království, vedené císařem, se měla úplně sjednotit na základě existujícího duchovního základu pro Mesiáše. Na tomto pevném základě by se pak Kristus vrátil a vytvořil své království. Císařové však nebyli poslušní vůči Boží vůli a opustili pozici Ábela pro substanciální obětování. Nebyl vytvořen substanciální základ, a tedy ani základ pro Druhý příchod Mesiáše.