Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Úvod

Každý člověk se snaží dosáhnout štěstí a vyhnout se neštěstí. Všechny události, počínaje každodenními záležitostmi jednotlivců až po významné události utvářející běh dějin, jsou ve své podstatě výrazem lidské touhy dosáhnout většího štěstí.

Jak tedy lze dosáhnout štěstí? Lidé cítí radost, když se naplní jejich touhy. Slovo „touha“ však často nechápeme v jeho původním významu, protože v současném světě mají naše touhy sklon směřovat spíše ke zlu než k dobru. Touhy, které plodí nespravedlnost, nevycházejí z původní mysli člověka. Původní mysl si dobře uvědomuje, že tyto touhy vedou k neštěstí. Proto zlé touhy odmítá a usilovně se snaží následovat dobro. Lidé dokonce i za cenu vlastního života hledají radost, která dokáže okouzlit jejich původní mysl. Nacházíme se tedy v situaci, kdy bloudíme po únavných cestách, abychom zahnali stín smrti a našli světlo života.

Zažil kdy někdo radost ve své původní mysli tím, že následoval zlé touhy? Kdykoliv uspokojíme takové touhy, cítíme ve svém svědomí neklid a v srdci bolest. Učí snad rodič své dítě, aby bylo zlé? Vštěpuje snad učitel úmyslně svým žákům nějakou špatnost? Původní mysl, kterou má každý člověk, nás má vést k tomu, abychom nenáviděli zlo a milovali dobro.

V životě věřících lidí můžeme pozorovat intenzivní zápas o uskutečnění dobra cílevědomým následováním touhy původní mysli. Od počátku věků však žádný člověk nedokázal žít přesně podle své původní mysli. Jak poznamenal svatý Pavel: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha.“ (Ř 3,10-11) Když přemýšlel o situaci člověka, naříkal: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk!“ (Ř 7,22-24)

V každém člověku nacházíme velký rozpor. V každém z nás jsou dva protichůdné směry: původní mysl, která touží po dobru, a zlá mysl, která si přeje špatnost. Protože usilují o naplnění dvou protichůdných účelů, střetávají se obě mysli v nelítostné bitvě.

Každé bytí, které má v sobě takový rozpor, je odsouzeno k zániku. Lidé, v nichž tento rozpor vznikl, žijí na pokraji záhuby. Je možné, aby lidský život začal s tímto rozporem? Mohla by bytí s rozporuplnou povahou vůbec vzniknout? Lidský život by nemohl vzniknout, kdyby byl od počátku zatížen takovým rozporem. Tento rozpor se proto musel rozvinout až po zrození lidského rodu. Křesťanství chápe tento stav zkázy jako důsledek pádu člověka.

Můžeme vůbec pochybovat o tom, že se člověk nachází v padlém stavu? Uvědomíme-li si, že jsme v důsledku pádu dospěli na pokraj sebezničení, pak se budeme zoufale snažit tento vnitřní rozpor vyřešit. Odmítneme zlé touhy, vycházející z naší zlé mysli, a přijmeme dobré touhy, pramenící z naší původní mysli. Ještě stále jsme však nedokázali najít konečnou odpověď na otázku: Co je podstatou dobra a zla? Stále neznáme absolutní a definitivní pravdu, která nám například umožní rozlišit, zda je správný teismus či ateismus. Kromě toho vůbec neznáme odpovědi na otázky, jako jsou například: Co je to původní mysl, pramen dobrých tužeb? Co je původem zlé mysli podněcující zlé touhy, které jsou v protikladu s původní myslí? Co je hlavní příčinou rozporu, který vede lidi do záhuby? Abychom odmítli zlé touhy a následovali dobré touhy, musíme odstranit tuto nevědomost a naučit se jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pak se můžeme vydat cestou dobrého života, o který usiluje původní mysl.

Z hlediska intelektu představuje pád člověka pokles lidstva do stavu nevědomosti. Člověk má dva aspekty: vnitřní a vnější neboli mysl a tělo; také intelekt má dva aspekty: vnitřní a vnější. Podobně existují dva druhy nevědomosti: vnitřní a vnější. V náboženském pojetí vnitřní nevědomost odpovídá duchovní nevědomost. Tato nevědomost je spojena následujícími otázkami: Jaký je původ člověka? Co je smyslem života? Co se stane po smrti? Existuje Bůh a život po smrti? Jaká je podstata dobra a zla? Vnější nevědomost se vztahuje na nevědomost o fyzickém světě včetně lidského těla. Tato nevědomost souvisí s následujícími otázkami: Jaký je původ fyzického univerza? Jaké přírodní zákony řídí všechny jevy?

Od počátku lidských dějín až dodnes lidé ustavičně hledali pravdu, pomocí které by odstranili oba druhy nevědomosti a dospěli k poznání. Prostřednictvím náboženství kráčelo lidstvo cestou hledání vnitřní pravdy a prostřednictvím vědy cestou hledání vnější pravdy. Náboženství a věda představují v příslušných oblastech způsob hledání pravdy a usilují o to, aby zvítězily nad nevědomostí a získaly poznání. Cesta náboženství a cesta vědy by se nakonec měly spojit a řešit problémy společným úsilím; oba aspekty pravdy, vnitřní i vnější, by se měly rozvíjet v naprostém souladu. Jedině tehdy, budeme-li úplně osvobozeni od nevědomosti a budeme-li žít pouze v dobrém světě ve shodě s touhami naší původní mysli, můžeme žít ve věčném štěstí.

Při hledání odpovědí na základní otázky lidského života můžeme zřetelně rozlišit dva přístupy. Prvním přístupem je hledání ve výsledném, materiálním světě. Ti, kteří kráčí touto cestou a jsou přesvědčeni, že je to ta nejlepší, se sklání před mocí vysoce rozvinuté vědy. Jsou hrdí na její všemocnost a materiální pohodlí, které poskytuje. Můžeme však prožívat úplné štěstí pouze na základě vnějšího prostředí, které uspokojuje naše tělo? Pokrok vědy může vytvořit pohodlné společenské prostředí, ve kterém se můžeme těšit hojnému blahobytu a prosperitě, ale stačí to ke skutečnému uspokojení duchovní touhy našeho vnitřního já? Pomíjivé radosti lidí libujících si v tělesných radovánkách neznamenají nic ve srovnání s blažeností těch, kteří kráčí cestou osvícení a nacházejí radost i uprostřed chudoby. Gautama Buddha, který opustil přepych královského paláce a jehož okouzlilo hledání Cesty, nebyl jediným, kdo se toulal bez domova a hledal místo, kde by mohlo spočinout jeho srdce. Podobně jako je pro zdraví těla nezbytná zdravá mysl, je i radost těla úplná pouze tehdy, je-li uspokojena mysl. Co se stane s námořníkem, který se plaví po moři materiálního světa pod plachtou vědy, aby našel fyzické pohodlí? Nechť dopluje ke břehům, po kterých touží. Nakonec si však uvědomí, že nejsou ničím jiným než pouhým hřbitovem, na kterém bude pohřbeno jeho tělo.

Kam směřuje věda? Vědecké bádání doposud nezahrnovalo vnitřní svět příčiny; omezilo se pouze na vnější svět. Nezahrnovalo svět podstaty, ale omezilo se pouze na svět jevů. Dnes však věda vstupuje do nové etapy. Je nucena pozvednout svůj zrak od vnějšího a výsledného světa jevů k vnitřnímu a příčinnému světu podstaty. Vědecký svět si začíná uvědomovat, že věda nemůže dosáhnout svého konečného cíle bez teoretického vysvětlení příčinného duchovního světa. Když námořník, který ukončil cestu hledání vnější pravdy pod plachtami vědy, přidá ještě další plachtu, plachtu náboženství, a vydá se na novou cestu hledání vnitřní pravdy, dopluje nakonec k cíli, po kterém touží jeho původní mysl.

Druhým přístupem je hledání odpovědí na základní otázky lidského života za hranicemi výsledného světa jevů ve světě podstaty. Filozofie a náboženství, které tuto druhou cestu sledovaly, byly nepochybně značným přínosem. Filozofové, svatí a mudrcové se rozhodli připravit cestu dobra pro ostatní lidi své doby. Přesto se mnohé z jejich výsledků staly pro dnešní lidi jen dalším duchovním břemenem.

Přemýšlejme o tom objektivně. Dospěl kdy nějaký filozof k poznání, které by dokázalo odstranit nejhlubší lidské utrpení? Ukázal kdy nějaký učenec jasně cestu tím, že by vyřešil všechny základní otázky lidského života a univerza? Nepřinesla jejich učení a filozofie spíše ještě více nevyřešených otázek, které naopak vzbuzují skepticismus? Světla duchovní obrody, kterými náboženství každé doby osvětlovalo mnohé duše tápající v temnotě, se navíc brzy ztrácela v proudu plynoucích dějin. Zbyly jen pohaslé, prskající knoty, jež se mihotají v houstnoucí temnotě.

Podívejme se na dějiny křesťanství. Křesťanská víra, která vyznává spasení lidstva, se šířila bouřlivou historií dvou tisíc let až do dnešní doby, kdy svůj vliv rozšířila po celém světě. Co se však stalo s duchem křesťanů, který kdysi zářil plamenem života tak oslnivě, že i přes nejkrutější pronásledování v Římské říši padali její občané na kolena před ukřižovaným Ježíšem? Středověká feudální společnost pohřbila křesťanství zaživa. I když reformace vysoko pozvedla pochodeň nového života, její plamen nedokázal odvrátit mocný příliv temnoty. Když duchovní láska ztratila na své síle a vlny kapitalistické nenasytnosti začaly pohlcovat křesťanskou Evropu, když hladové davy lidí hořce naříkaly ve špíně chudinských čtvrtí, příslib spásy nepřišel z nebe, ale ze země. Nazýval se komunismus. Křesťanství, ačkoli hlásalo Boží lásku, degenerovalo v mrtvé tělo duchovenstva, které za sebou zanechávalo jen prázdné slogany. Bylo jen přirozené, že se pozvedla vlna odporu, argumentující, že není možné, aby existoval Bůh, který dovoluje takové utrpení.

Proto vznikl moderní materialismus. Společnost západního světa se stala ohniskem materialismu; úrodnou půdou, ve které vzkvétal komunismus. Křesťanství ztratilo schopnost vyrovnat se s úspěchy ať už komunismu, nebo materialismu a nedokázalo nabídnout pravdu, která by zvítězila nad jejich teoriemi. Křesťané jen bezmocně přihlíželi, jak v jejich středu tyto ideologie klíčí a vzkvétají a jak šíří svůj vliv do celého světa. Jak politováníhodné! A co víc, ačkoli křesťanská doktrína učí, že celé lidstvo pochází z jedněch rodičů, mnozí lidé v křesťanských zemích vyznávajících tuto doktrínu nechtějí dokonce ani sedět společně se svými bratry a sestrami jiné barvy pleti. Poukazuje to na skutečnou situaci dnešního křesťanství, které ztratilo sílu uvést v život Ježíšova slova. Stalo se institucí mrtvých rituálů, obíleným hrobem.

Jednou může nastat den, kdy lidé vlastním úsilím učiní přítrž společenskému zlu, přesto však ve společnosti existuje jedna neřest, kterou lidé sami nedokáží vymýtit. Je to sexuální nemorálnost. Křesťanská nauka ji považuje za největší hřích. Je tragédií, že křesťanská společnost nedokáže zastavit lidi slepě se ženoucí po cestě, na jejímž konci je zkáza!

Současné křesťanství se stalo obětí zmatku a rozdělení a jen bezmocně přihlíží, zatímco jsou nesčetné lidské životy stahovány vírem nemorálnosti. To je jasným důkazem, že tradiční křesťanství dnes nemá sílu vést Boží prozřetelnost tak, aby zachránilo lidstvo.

Co je příčinou toho, že věřící lidé, ačkoli vroucně hledají vnitřní pravdu, nedokážou naplnit poslání svěřená Bohem? Vztah mezi světem podstaty a světem jevů můžeme přirovnat ke vztahu mezi myslí a tělem. Je to vztah příčiny a výsledku, vnitřního a vnějšího, partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu. (Viz kapitola Stvoření 1.1) Podobně jako lidé dosáhnou dokonalosti charakteru pouze tehdy, když úplně sjednotí svoji mysl a tělo, musí se i tyto dva světy – svět podstaty a svět jevů – spojit v dokonalé harmonii, aby se mohl uskutečnit ideální svět. Podobně jako mysl nemůže existovat bez těla, nemůže ani svět jevů existovat odděleně od světa podstaty a svět podstaty odděleně od světa jevů. Proto je život po smrti neoddělitelně spjat se životem v tomto světě. Duchovní radost nemůže být úplná bez skutečného fyzického štěstí.

Při hledání věčného života se náboženství usilovně snažila popřít život v tomto světě. Kvůli duchovnímu štěstí pohrdala radostmi těla. I kdyby však lidé sebevíc chtěli, nemohou se oddělit od reality tohoto světa ani zničit touhu po fyzických radostech, která je provází jako stín a nelze jí uniknout. Tento svět a touhy, které k němu patří, neúprosně ovládají věřící lidi a stahují je do hlubin utrpení. Tento rozpor sužuje jejich zbožné životy. I mnozí osvícení duchovní vůdcové, rozervaní stejným rozporem, došli smutného konce. Současná náboženství nedokázala překonat tento vnitřní rozpor a to je hlavní příčinou jejich nečinnosti a ochablosti.

Existuje ještě další faktor, který náboženství předurčil k úpadku. Lidský intelekt dosáhl v souladu s vědeckým pokrokem vysoké úrovně a k porozumění skutečnosti vyžaduje vědecký přístup. Na druhé straně tradiční náboženské doktríny vědecké vysvětlení většinou postrádají. Znamená to, že se současné výklady vnitřní a vnější pravdy neshodují.

Náboženství může svého konečného cíle dosáhnout jedině tehdy, jestliže člověk nejprve ve svém srdci uvěří a pak svou víru uvede do života. Bez předchozího pochopení si však člověk víru udržet nedokáže. Abychom pochopili pravdu a tím upevnili svoji víru, studujeme například svatá Písma. Podobně Ježíš konal zázraky proto, aby pomohl lidem pochopit, že je Mesiášem, a tak je přivedl k tomu, aby v něho uvěřili. Pochopení otevírá cestu k poznání. Dnes ale lidé nepřijímají věci, které nejsou prokazatelné vědeckou logikou. Protože náboženství nejsou v současnosti schopna vést lidi k poznání, tím méně pak k víře, nemohou naplnit svůj účel. Také vnitřní pravda vyžaduje logická a přesvědčivá vysvětlení. Náboženství ve skutečnosti celé dějiny spěla do bodu, kdy budou jejich učení vědecky objasněna.

Zdálo se, že náboženství a věda, jejichž úkolem bylo zbavit člověka obou aspektů nevědomosti, zaujaly v průběhu svého vývoje vůči sobě navzájem protikladné a nesmiřitelné postavení. Aby však lidstvo mohlo úplně zvítězit nad oběma aspekty nevědomosti a plně uskutečnit dobro, po kterém touží původní mysl, musí se v určitém období dějin objevit nová pravda, která dokáže smířit náboženství a vědu a vyřešit jejich problémy vzájemnou spoluprací.

Věřící lidé, zejména pak křesťané, mohou nelibě nést zprávu, že se musí objevit nové vyjádření pravdy. Tito lidé jsou přesvědčeni, že jejich svatá Písma jsou již dokonalá a bez nejmenší chyby. Zajisté, pravda sama o sobě je jedinečná, věčná, neměnná a absolutní. Svatá Písma však nejsou samotnou pravdou, ale učebnicemi, které pravdu učí. Lidstvo dostávalo svatá Písma v různých údobích dějin v souladu s tím, jaké úrovně dosáhl jejich duchovní a intelektuální rozvoj. V každé době se přirozeně měnila hloubka i rozsah učení, a také způsob vyjádření pravdy. Tyto učebnice tedy nesmíme považovat za absolutní do všech podrobností. (Viz kapitola Poslední dny 5)

Lidé potřebují náboženství, aby mohli najít Prvotní příčinu a uskutečnit dobro v souladu se směrem původní mysli. Účel všech náboženství je tedy stejný. Náboženství se však objevovala v rozmanitých podobách podle svého rozdílného poslání, kultury, ve které vznikala, a příslušné historické doby. Z podobných důvodů se liší také jejich svatá Písma. Všechna však mají stejný účel: dát světlo pravdy svému okolí. Když ale rozsvítíme jasnější světlo, staré světlo zbledne a jeho poslání skončí.

Protože náboženství dnes nemají sílu vyvést současného člověka z temného údolí smrti do plné záře života, musí se objevit nové vyjádření pravdy, které zazáří novým a jasnějším světlem. Ježíš naznačil, že Bůh jednoho dne zjeví novou pravdu: „To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.“ (J 16,25)

Jaká poslání musí nová pravda naplnit? Nová pravda by měla být schopna sjednotit oba aspekty poznání tím, že uvede v soulad vnitřní pravdu, o kterou usiluje náboženství, s vnější pravdou, o kterou usiluje věda. Umožní tedy všem lidem odstranit oba druhy nevědomosti, vnitřní i vnější, a plně obsáhnout oba druhy poznání. Dále by nová pravda měla vést padlé lidi k tomu, aby opustili cestu zlé mysli, následovali cíle původní mysli a tím dosáhli dobra. Nová pravda by je také měla vést k tomu, aby odstranili rozpolcenost své mysli, která někdy usiluje o dobro a jindy o zlo. Měla by dát věřícím lidem sílu překonat rozpor, s nímž se setkávají, když se snaží žít podle Cesty. Poznání je pro padlé lidi znovuoživujícím světlem života, zatímco nevědomost je stínem smrti a příčinou záhuby. Z nevědomosti nemohou vzejít pravé city, a kde schází poznání a cit, nemůže vzniknout vůle konat.

Bez správného fungování emocí, intelektu a vůle nemůžeme žít jako praví lidé. Jsme-li stvořeni tak, že nedokážeme žít odděleni od Boha, pak jsme zajisté odsouzeni k bídnému životu, pokud Boha neznáme. I kdybychom pilně studovali Bibli, můžeme upřímně prohlásit, že Boha známe skutečně dobře? Dokážeme vůbec chápat Boží Srdce? Nové vyjádření pravdy by mělo být schopné odhalit Boží Srdce: jeho radostné srdce v čase stvoření; zlomené srdce, které cítil, když se proti němu vzepřeli lidé, jeho děti, které by nikdy nedokázal opustit; a srdce, se kterým se v průběhu celé historie snažil padlé lidi zachránit.

Dějiny lidstva, utkané ze životů lidí přiklánějících se jednou k dobru a jindy zase ke zlu, jsou plné bojů. Vnější konflikty – boje o vlastnictví, lidi a území – v současné době postupně mizí. Lidé se setkávají a překonávají rozdíly mezi jednotlivými rasami. Vítězné země druhé světové války osvobodily své kolonie, poskytly jim stejná práva, jaká mají velké mocnosti, a zahrnuly je do členství Spojených národů. Nyní společně usilují o světový řád. V době, kdy se do popředí zájmu dostávají ekonomické zájmy a národy spolupracují při vytváření společného trhu, dochází ke zmírňování nepřátelství a neshod v mezinárodních vztazích. Kultura se svobodně šíří, tradiční izolovanost národů je překonávána a vytvářejí se mosty mezi kulturami Východu a Západu.

Přesto před námi stále zůstává ještě jeden, poslední a nevyhnutelný, konflikt: válka mezi demokracií a komunismem. I když se obě strany vyzbrojily zbraněmi nahánějícími hrůzu a stojí proti sobě připraveny k boji, jádro jejich konfliktu má vnitřní a ideologickou podstatu. Která strana zvítězí v tomto posledním ideologickém konfliktu? Každý, kdo věří v existenci Boha, určitě odpoví, že zvítězí demokracie. Demokracie však nemá žádnou teorii, která by dokázala zvítězit nad komunismem, a ani sílu to uskutečnit. Aby se tedy Boží prozřetelnost spasení zcela naplnila, nová pravda by měla nejprve pozvednout idealismus demokratického světa na novou úroveň, pak s jeho pomocí vstřebat materialismus a nakonec přivést lidstvo do nového světa. Tato pravda musí být schopna obejmout všechna historická náboženství, ideologie a filozofie a úplně je sjednotit.

Někteří lidé však v náboženství odmítají věřit. Nevěří, protože neznají realitu existence Boha a života po smrti. I kdyby však chtěli tuto realitu sebevíc popřít, pokud bude vědecky prokázána, přirozeně ji přijmou a uvěří v ni. Kromě toho nebesa vepsala lidem do jejich povahy, že ti, kteří hledají konečný účel svého života v materiálním světě, nakonec pocítí ve svém srdci hlubokou marnost a prázdnotu. Když lidé prostřednictvím nové pravdy začnou poznávat Boha a setkávat se s realitou duchovního světa, uvědomí si, že by neměli hledat konečný účel svého života v materiálním světě, ale místo toho se obrátit ke světu věčnému. Vydají se cestou víry a ve chvíli, kdy dosáhnou konečného cíle, se setkají jako bratři a sestry.

Jestliže se všichni lidé na základě této jedné pravdy sejdou jako bratři a sestry, jak bude takový svět vypadat? Ve světle nové pravdy se setkají všichni lidé, kteří se v celých dějinách snažili rozptýlit temnotu nevědomosti. Spolu vytvoří jednu velkou rodinu.

Protože účelem pravdy je uskutečnit dobro a pramenem dobra je Bůh, bude Bůh centrem světa založeného na této pravdě. Všichni budou Boha vroucně milovat, budou Bohu sloužit jako svému Rodiči a žít v harmonii ve vzájemné sourozenecké lásce. Je přirozené, že když člověk ublíží svému bližnímu ze sobeckých důvodů, mnohem více pocítí výčitky svědomí než radost z neoprávněného zisku. Každý, kdo si to uvědomí, už nebude ubližovat svým bližním. Když budou srdce lidí překypovat pravou sourozeneckou láskou, lidé už nebudou způsobovat bolest svým bližním. O co víc to bude platit pro společnost lidí, kteří skutečně vnímají, že Bůh, překračující čas a prostor, sleduje každý jejich skutek a přeje si, aby se navzájem milovali? Proto jakmile jednou skončí hříšné dějiny lidstva, začne nová éra historie, ve které lidé jednoduše nebudou hřešit.

Důvodem, proč lidé věřící v Boha nepřestávají hřešit, je skutečnost, že jejich víra v Boha je pouze abstraktní představou. Nedotýká se jejich nejhlubších citů. Kdo z nich by se vůbec odvážil hřešit, kdyby Boha zažil v hloubi svého srdce? Nechvěli by se snad strachem, kdyby si uvědomili realitu nebeského zákona, podle kterého ti, kteří se dopouští zločinu, neuniknou osudu pekla? Právě popsaný svět bez hříchu, ten tolik vytoužený cíl lidstva, můžeme nazvat Nebeským královstvím. Protože se tento svět má uskutečnit na zemi, můžeme ho nazvat Nebeským královstvím na zemi.

Můžeme tedy uzavřít, že konečným cílem Božího díla spasení je vytvoření Nebeského království na zemi. Jak už bylo uvedeno, lidé padli a k pádu došlo po vzniku lidstva. Uznáme-li existenci Boha, pak je zřejmé, jaký svět chtěl Bůh před pádem prvních předků lidstva původně uskutečnit. Stačí uvést, že tento svět měl být Nebeským královstvím na zemi, ve kterém by Boží účel stvoření přinášel své plody. (Viz kapitola Stvoření 3.1) Kvůli pádu se lidem nepodařilo tento svět vybudovat. Místo toho upadli do nevědomosti a vytvořili svět hříchu. Od té doby se padlí lidé neustále snaží obnovit Nebeské království na zemi, svět, který chtěl Bůh původně vytvořit. V celých dějinách lidé hledají pravdu, jak vnitřní, tak vnější, a snaží se ze všech sil uskutečnit dobro.

V pozadí dějin lidstva tedy stojí Boží prozřetelnost obnovení světa, ve kterém se naplní účel Božího stvoření. Nová pravda by proto měla vést padlé lidi k tomu, aby se navrátili do původního stavu. Musí tedy odhalit účel, pro který Bůh lidstvo a univerzum stvořil, a učit o procesu obnovení člověka a o konečném cíli tohoto procesu.

Padli lidé tím, že jedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, jak je doslovně napsáno v Bibli? Jestliže ne, co bylo příčinou pádu? Nová pravda musí odpovědět na tyto a další otázky, které celé věky trápily a sužovaly mysl mnohých vynikajících učenců: Proč Bůh dokonalosti a krásy stvořil lidi, kteří mohou padnout? Proč jim vševědoucí a všemohoucí Bůh nezabránil v pádu, i když věděl, že hřeší? Proč Bůh ve své všemohoucnosti nespasil padlé lidstvo v jediném okamžiku?

Přírodní zákony odhalené vědou nás přivádějí v úžas a z toho můžeme usoudit, že Bůh, jejich Tvůrce, je skutečně samotným počátkem vědy. Jestliže jsou dějiny lidstva Boží prozřetelností obnovení světa, ve kterém je naplněn Boží účel stvoření, pak Bůh, Pán všech zákonů, jistě řídí tuto dlouhotrvající prozřetelnost obnovení podle systematického plánu. Naším nejnaléhavějším úkolem je pochopit, jak hříšné dějiny lidstva začaly, jaké modely a zákony řídily postup prozřetelnosti, jak budou dějiny lidstva dovršeny a nakonec do jakého světa lidstvo vstoupí. Nová pravda musí nabídnout odpovědi na všechny tyto závažné otázky lidského života.

Až budou tyto odpovědi vyjasněny, nebude už možné popírat existenci Boha, Vládce, který dějiny plánuje a řídí. V každé historické události můžeme rozpoznat přítomnost Božího Srdce, které usilovalo o záchranu padlých lidí.

Nová pravda by dále měla objasnit mnoho složitých otázek křesťanství, které bylo pověřeno úkolem rozšířit svoji kulturu na celosvětovou úroveň. Vzdělaní lidé nejsou plně uspokojeni jednoduchým prohlášením, že Ježíš je Božím Synem a Spasitelem lidstva. Ve snaze pochopit hlubší význam křesťanské nauky vedou tito lidé mnoho teologických diskusí. Nová pravda by měla objasnit vztahy mezi Bohem, Ježíšem a lidmi; tyto vztahy budou vysvětleny z pohledu Principu stvoření. Dále by měla nová pravda odhalit zastřená tajemství týkající se svaté Trojice.

Měla by ukázat, proč bylo Boží spasení lidstva možné jen na základě prolití krve jeho jediného Syna na kříži.

Stále ještě zbývají některé složité otázky. Křesťané věří, že spasení se nám dostává vykoupením skrze kříž. Přesto nikdo dosud nedokázal zrodit bezhříšné dítě, které by nepotřebovalo, aby je Spasitel vykoupil. To poukazuje na skutečnost, že lidé dokonce i po znovuzrození skrze Krista neustále předávají svým dětem původní hřích. Tak vyvstává velice důležitá otázka: Jaký je rozsah vykoupení skrze kříž?

Kolik milionů křesťanů bylo v celé dvoutisícileté historii křesťanství hrdých na to, že jejich hříchy byly úplně odpuštěny mocí krve prolité na kříži? A přece se ve skutečnosti nikdy neobjevil bezhříšný jedinec, rodina nebo společnost. Kromě toho křesťanský duch postupně upadá. Jak vyřešíme rozpor mezi tradiční vírou v úplné vykoupení skrze kříž a naší realitou? Toto jsou jen některé z mnoha problémů, se kterými se setkáváme. Nová pravda, po které toužíme, by měla poskytnout jasné odpovědi.

V Bibli nacházíme mnoho dalších složitých hádanek, ukrytých v symbolech a metaforách, jako například: Proč se musí Ježíš vrátit? Kdy, kde a jak se jeho příchod uskuteční? Jak budou padlí lidé při jeho příchodu vzkříšeni? Jaký je význam biblických proroctví, že nebesa a země budou zničeny ohněm a jinými pohromami? Nová pravda by měla tyto záhady vysvětlit, ne však tajemným jazykem, ale jak přislíbil Ježíš, jazykem srozumitelným, který může každý pochopit. (J 16,25) Rozdílné interpretace těchto symbolických a metaforických biblických veršů nevyhnutelně vedly k rozdělení křesťanství na denominace. Křesťanství můžeme sjednotit pouze s pomocí nové pravdy, která nabídne jasná vysvětlení.

Tuto nejvyšší pravdu, která nám dá život, však nelze odhalit pouhým důkladným zkoumáním svatých Písem nebo učených textů, ani vymyslet lidským rozumem. V knize Zjevení je psáno: „Je třeba, abys znovu prorokoval o mnoha národech, kmenech, jazycích i králích.“ (Zj 10,11) Tato pravda musí přijít jako zjevení od Boha.

Když se čas naplnil, Bůh poslal na zem jednoho člověka, aby vyřešil základní problémy lidského života a univerza. Tento člověk se jmenuje Sun Myung Moon. Po několik desetiletí putoval duchovním světem tak rozsáhlým, že to překračuje hranice naší představivosti. Při hledání pravdy kráčel bolestnou cestou potřísněnou krví, procházel utrpením, které si pamatuje jen Bůh sám. Protože pochopil, že nejvyšší pravdu, která spasí lidstvo, nemůže nikdo najít, aniž by nejprve prošel těmi nejkrutějšími zkouškami, sám bojoval proti milionům ďáblů v duchovním i fyzickém světě a zvítězil nad nimi. Díky důvěrnému duchovnímu spojení s Bohem a setkání s Ježíšem a mnoha svatými v ráji vynesl na světlo světa všechna tajemství nebes.

Slova uvedená na těchto stránkách jsou jen částí této pravdy. Tato kniha je pouze kompilací toho, co jeho učedníci až dosud slyšeli a viděli. Věříme a doufáme, že až přijde správný čas, budou zveřejněny i mnohem hlubší části pravdy.

Bezpočet lidí ze všech koutů světa, kteří dosud tápali v temnotě, nyní přijímá světlo této nové pravdy a prochází znovuzrozením. Jsme toho svědky, a proto nemůžeme přestat prolévat slzy nejhlubšího dojetí. Z hloubi srdce si přejeme, aby světlo této pravdy rychle naplnilo celou zemi.