Část 1. Dvojí vlastnosti Boha a stvořeného univerza
1.1 Dvojí vlastnosti Boha
Jak můžeme poznat božskou povahu neviditelného Boha? Jedním ze způsobů, jak pochopit jeho božskost, je pozorovat svět, který stvořil. Svatý Pavel řekl: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,20) Právě tak jako umělecké dílo odhaluje v konkrétní podobě neviditelnou povahu svého tvůrce, je všechno ve stvořeném světě substanciálním projevem určitých vlastností neviditelné, božské povahy Stvořitele. Každý takový projev má vztah s Bohem. Podobně jako můžeme poznat povahu umělce prostřednictvím jeho díla, můžeme pochopit povahu Boha pozorováním rozmanitých věcí ve stvoření.
Začněme tím, že poukážeme na společné prvky, které obecně nacházíme v celém fyzickém světě.
Každé bytí má dvojí vlastnosti jang (mužskost) a jin (ženskost) a může existovat pouze za podmínek, že uvedené vlastnosti vstoupí do vzájemného vztahu, a to jak v samotném bytí, tak mezi ním a dalšími bytími.
Například elementární částice jako základní stavební jednotky veškeré hmoty mají kladný, záporný nebo neutrální náboj. Když se elementární částice vzájemným vztahem svých dvojích vlastností spojí, vytvoří atom. Atomy se opět navenek projevují zejména prostřednictvím svého kladného, nebo záporného náboje. Když vstoupí dvojí vlastnosti jednoho atomu do vzájemného vztahu s dvojími vlastnostmi jiného atomu, vznikne molekula. Takto vytvořené molekuly se navzájem vážou do složitějších strukturních systémů, aby se případně staly potravou vhodnou pro výživu rostlin a zvířat.
Rostliny se rozmnožují pomocí pestíků a tyčinek. Zvířata se rozmnožují a zachovávají svůj druh na základě vztahu mezi samcem a samicí. Podle Bible, poté co Bůh stvořil Adama, viděl, že není dobré, aby byl člověk sám. (Gn 2,18) Teprve když stvořil Evu jako Adamův ženský protějšek, prohlásil, že jeho stvoření je „velmi dobré“. (Gn 1,31)
I když se z atomů po ionizaci stanou kladné nebo záporné ionty, každý z nich stále obsahuje kladné jádro a záporně nabité elektrony ve stabilní jednotě. Podobně každé zvíře, ať už samec, nebo samice, zachovává svůj život vzájemným vztahem svých vlastních prvků jang a jin. Stejný princip platí pro všechny rostliny. U lidí nacházíme v muži skryté ženské povahové rysy a v ženě zase skryté mužské povahové rysy. Kromě toho má každé stvoření následující aspekty, které spolu navzájem souvisí: uvnitř a venku, vnitřní a vnější, přední a zadní, pravý a levý, horní a dolní, vysoký a nízký, silný a slabý, stoupající a klesající, dlouhý a krátký, široký a úzký, východ a západ, sever a jih atd. Je to proto, že každé bytí je stvořeno tak, aby existovalo na základě vzájemných vztahů dvojích vlastností.
Můžeme tak pochopit, že všechna bytí pro svou existenci potřebují vzájemný vztah mezi dvojími vlastnostmi jang a jin. Existuje však další pár dvojích vlastností ve vzájemném vztahu, které jsou pro existenci dokonce ještě podstatnější než dvojí vlastnosti jang a jin.
Každé bytí má jak vnější podobu, tak vnitřní povahu. Viditelná vnější podoba se podobá neviditelné vnitřní povaze. Vnitřní povaha, přestože je neviditelná, má určitou strukturu, která se viditelně projevuje v konkrétní vnější podobě. Vnitřní povaha se nazývá vnitřní charakter a vnější podoba nebo tvar se nazývá vnější forma. Protože vnitřní charakter a vnější forma se vztahují k odpovídajícímu vnitřnímu a vnějšímu aspektu jednoho bytí, můžeme vnější formu také chápat jako druhý vnitřní charakter. Proto vnitřní charakter a vnější forma spolu tvoří dvojí vlastnosti.
Uveďme si jako příklad člověka. Naše bytí se skládá z vnější formy – těla – a vnitřní povahy – mysli. Tělo je viditelným odrazem neviditelné mysli. Protože mysl má určitou stavbu, přebírá také tělo, které ji odráží, konkrétní vzhled. Na základě uvedených myšlenek vznikly metody, jako například fyziognomie nebo čtení z ruky, ve kterých zkoumáme charakter a osud člověka podle jeho vnějšího vzhledu. V tomto případě je mysl vnitřním charakterem a tělo vnější formou. Mysl a tělo jsou dva aspekty člověka, které spolu navzájem souvisí; proto tělo můžeme chápat jako druhou mysl. Společně vytvářejí dvojí vlastnosti člověka. Podobně existují všechna bytí na základě vzájemných vztahů dvojích vlastností vnitřního charakteru a vnější formy.
Jaký je vztah mezi vnitřním charakterem a vnější formou? Vnitřní charakter je nehmotný a příčinný a představuje partnera v pozici subjektu vůči vnější formě. Vnější forma je hmotná a výsledná a představuje partnera v pozici objektu vůči vnitřnímu charakteru. Vzájemný vztah mezi oběma uvedenými aspekty jednoho bytí zahrnuje následující vztahy: vnitřní a vnější, příčina a výsledek, partner v pozici subjektu a partner v pozici objektu, vertikála a horizontála.
Použijme opět příklad člověka, jehož mysl a tělo představují jeho vnitřní charakter a vnější formu. Tělo se podobá mysli a pohybuje se podle jejích příkazů tak, aby si zachovalo život a následovalo cíle mysli. Mysl a tělo jsou tedy vůči sobě ve vztahu vnitřního a vnějšího, příčiny a výsledku, partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu, vertikály a horizontály.
Podobně mají všechna stvořená bytí bez ohledu na jejich složitost nehmotný vnitřní charakter, který odpovídá lidské mysli, a hmotnou vnější formu, která odpovídá lidskému tělu. V každém bytí řídí vnitřní charakter, který je příčinou a subjektem, vnější formu. Tento vztah každému bytí umožňuje, aby účelně existovalo a fungovalo jako Boží stvoření.
Zvířata žijí a pohybují se, protože jejich tělo řídí vnitřní povaha, odpovídající lidské mysli, která jim dává určitý účel. Rostliny udržují své organické funkce na základě svého vnitřního charakteru, který do určité míry také funguje jako lidská mysl.
Lidská mysl probouzí v každém člověku přirozený sklon k tomu, aby vytvářel harmonické vztahy s ostatními. Podobně existuje v každém kladném a záporném iontu základní vnitřní charakter, který ionty usměrňuje tak, aby se spojovaly a vytvářely jednotlivé molekuly. Elektrony obsahují prvky vnitřního charakteru, které je vedou k tomu, aby se seskupovaly kolem jádra a spoluvytvářely atomy.
Podle moderní vědy jsou všechny elementární částice v atomu formou energie. Aby však energie existovala ve formě částic, musí také obsahovat vnitřní charakter, který kumulaci energie do částic podmiňuje. Půjdeme-li více k podstatě, hledáme ve skutečnosti Prvotní příčinu, která tuto energii s prvky vnitřního charakteru a vnější formy vytvořila. Toto bytí bude Prvotní příčinou veškerých věcí v univerzu. Jako Prvotní příčina musí také toto bytí obsahovat dvojí vlastnosti vnitřního charakteru a vnější formy, které zaujímají postavení partnera v pozici subjektu vůči vnitřním charakterům a vnějším formám všech bytí. Tuto Prvotní příčinu univerza nazýváme Bůh a jeho vnitřní charakter a vnější formu nazýváme původní vnitřní charakter a původní vnější forma.
Jak svatý Pavel naznačil, povahu Boha můžeme poznat zkoumáním vlastností obecně přítomných v rozmanitých věcech stvoření: Bůh, jenž má harmonické dvojí vlastnosti původního vnitřního charakteru a původní vnější formy, je Prvotní příčinou celého univerza a ve vztahu k němu je partnerem v pozici subjektu.
Jak už bylo uvedeno, každé bytí potřebuje pro svou existenci vzájemný vztah mezi dvojími vlastnostmi jang a jin. Je jen přirozené se domnívat, že Bůh, Prvotní příčina všech věcí, existuje také na základě vzájemného vztahu svých dvojích vlastností jang a jin. Myšlenku, že Bůh jako partner v pozici subjektu má dvojí vlastnosti jang a jin v dokonalém souladu, potvrzuje biblický verš: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27)
Jaký je vztah mezi dvojími vlastnostmi vnitřního charakteru a vnější formy a dvojími vlastnostmi jang a jin?
Jak původní Boží vnitřní charakter, tak i jeho vnější forma v sobě obsahují vzájemný vztah mezi původním jang a původním jin. Proto jsou původní jang a původní jin vlastnostmi původního vnitřního charakteru a původní vnější formy. Vztah mezi jang a jin se podobá vztahu, který existuje mezi vnitřním charakterem a vnější formou. Jang a jin tedy mají následující vzájemný vztah: vnitřní a vnější, příčina a výsledek, partner v pozici subjektu a partner v pozici objektu, vertikála a horizontála. Proto kniha Genesis uvádí, že Bůh vzal žebro z muže, Adama, a stvořil ženu, Evu, aby mu byla pomocnicí. (Gn 2,22) V tomto případě se Boží jang a jin projevily v mužskosti a ženskosti.
Člověk dosahuje dokonalosti tehdy, když svůj život řídí svojí myslí; podobně je stvoření úplné pouze v případě, že v jeho centru stojí Bůh. Univerzum je proto dokonalým organickým tělem, které se pohybuje jen v souladu s Božím účelem stvoření. Univerzum, jako jedno organické tělo, by mělo existovat ve vztahu vnitřního charakteru a vnější formy, přičemž Bůh je vnitřním charakterem a stvořený svět vnější formou. Z toho důvodu je v Bibli napsáno, že lidé, kteří stojí v centru univerza, jsou stvořeni k obrazu Božímu. (Gn 1,27) Protože Bůh existuje jako partner v pozici subjektu s vlastnostmi vnitřního charakteru a mužskosti, stvořil univerzum jako svého partnera v pozici objektu s vlastnostmi vnější formy a ženskosti. Potvrzuje to také biblický verš, který uvádí, že člověk „...je obrazem a odleskem slávy Boží“. (1 K 11,7) Protože uznáváme pozici Boha jako vnitřního a mužského partnera v pozici subjektu, nazýváme ho „naším Otcem“.
Závěrem tedy můžeme říci, že Bůh je subjektem, jehož dvojí vlastnosti původního vnitřního charakteru a původní vnější formy jsou v harmonii. Současně je Bůh harmonickým sjednocením vlastností mužskosti a ženskosti, které jsou projevem původního vnitřního charakteru a původní vnější formy. Ve vztahu k univerzu je Bůh partnerem v pozici subjektu, který má vlastnosti vnitřního charakteru a mužskosti.
1.2 Vztah mezi Bohem a univerzem
Dozvěděli jsme se tedy, že každé stvoření je substanciálním partnerem Boha v pozici objektu, stvořeným podle jeho podoby jako samostatné zobrazení Božích dvojích vlastností. Bůh je pro všechna bytí nehmotným partnerem v pozici subjektu. Lidé jsou partnerem v pozici objektu, ztělesněným na úrovni obrazu, zatímco ostatní stvoření jsou partnerem v pozici objektu, ztělesněným na úrovni symbolu. Tyto partnery v pozici objektu nazýváme individuálním ztělesněním pravdy v obraze a v symbolu.
Individuální ztělesnění pravdy jsou samostatnými projevy dvojích vlastností Boha. Proto je můžeme obecně rozdělit na dvě skupiny: individuální ztělesnění pravdy, která mají vlastnosti jang a podobají se původnímu Božímu vnitřnímu charakteru a mužskosti Boha, a individuální ztělesnění pravdy, která mají vlastnosti jin a podobají se původní Boží vnější formě a ženskosti Boha. I když každé individuální ztělesnění pravdy náleží do jedné z těchto dvou skupin, vzhledem k tomu, že všechna jsou substanciálním partnerem v pozici objektu vůči Bohu – podobají se jeho původnímu vnitřnímu charakteru a původní vnější formě – má každé z nich v sobě jak vnitřní charakter, tak vnější formu a rovněž jang a jin.
Na základě našeho pochopení dvojích vlastností můžeme vztah mezi Bohem a univerzem shrnout následujícím způsobem: univerzum jako celek je substanciálním partnerem v pozici objektu vůči Bohu. Skládá se z individuálních ztělesnění pravdy, přičemž každé je jedinečným projevem dvojích vlastností Boha, buď na úrovni obrazu, nebo symbolu, jak to určuje Princip stvoření. Bůh vkládá nespočetné množství svých vlastností v jejich dualitě do jednotlivých lidí, přičemž každý člověk je ztělesněním partnera v pozici objektu na úrovni obrazu. Tyto vlastnosti jsou vkládány také do rozmanitých věcí ve stvoření, přičemž každá věc je ztělesněním partnera v pozici objektu na úrovni symbolu. Vztah mezi Bohem a univerzem se podobá vztahu mezi vnitřním charakterem a vnější formou. Tento vzájemný vztah odpovídá vztahu mezi dvojími vlastnostmi: vnitřní a vnější, příčina a výsledek, vertikála a horizontála, partner v pozici subjektu a partner v pozici objektu atd.
Prostudujme nakonec z hlediska Principu stvoření metafyzické pojetí, které stálo na počátku východoasijské filozofie založené na Knize proměn (I-ťing).
Zde je původem univerza Veliký Pól (Nejzazší prázdnota). Z Velikého Pólu vzniklo jang a jin, z jang a jin pochází pět prvků – kov, voda, dřevo, oheň a země – a z pěti prvků povstaly všechny věci. Jang a jin se dohromady nazývají Cesta (Tao) neboli, jak uvádí Kniha proměn, „jeden jang a jeden jin, to je Cesta“. Cesta se tradičně popisuje jako Slovo. Stručně řečeno, z Velikého Pólu vzniklo jang a jin neboli Slovo a všechny věci vznikly na základě Slova. Veliký Pól je tedy prvotní příčinou všech existujících bytí, úplným základem a harmonickým partnerem v pozici subjektu s vlastnostmi jang a jin.
Janovo evangelium uvádí, že „...to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (J 1,1-3) a že všechny věci byly stvořeny skrze Slovo. Srovnáme-li to s metafyzickým pojetím vycházejícím z Knihy proměn, můžeme si domyslet, že Veliký Pól, harmonický zdroj jang a jin neboli Slova, není nikdo jiný než Bůh, který je, jak již bylo uvedeno, harmonickým partnerem v pozici subjektu s dvojími vlastnostmi.
Podle Principu stvoření skutečnost, že vše, co bylo stvořeno skrze Slovo, má dvojí vlastnosti, dokazuje, že Slovo samotné se skládá z dvojích vlastností. Proto je tedy správné tvrzení z Knihy proměn, že jang a jin dohromady tvoří Slovo. Tato východoasijská metafyzika však nahlíží na univerzum pouze z hlediska jang a jin, protože se jí nepodařilo rozpoznat, že všechny věci mají také vnitřní charakter a vnější formu. Proto i když tato metafyzika odhaluje, že Veliký Pól je partnerem v pozici subjektu s harmonickými vlastnostmi jang a jin, nedokáže vidět, že je také partnerem v pozici subjektu s harmonickými vlastnostmi původního vnitřního charakteru a původní vnější formy. Proto nechápe, že Veliký Pól je Bohem s vlastnostmi osobnosti.
Dozvěděli jsme se, že základní pojetí východoasijské filozofie, které se opírá o Knihu proměn, může být plně vysvětleno jen s pomocí Principu stvoření. Orientální medicína je v posledních letech do značné míry uznávána na celém světě. Tento úspěch se zakládá na skutečnosti, že se její základní principy soustředěné na pojetí jang a jin shodují s Principem stvoření.