Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 4. Důsledky pádu člověka

Jaké důsledky měl duchovní a fyzický pád Adama a Evy pro celé univerzum, včetně lidí a andělů? Proberme ty nejzávažnější z nich.

4.1 Satan a padlé lidstvo

Satan je jméno, které dostal archanděl Lucifer po svém pádu. Když první předkové lidstva padli, spojili se s Luciferem pokrevním poutem. Vytvořili základ čtyř pozic ovládaný satanem, a tak se všichni lidé stali satanovými dětmi. Proto Ježíš lidem řekl: „Váš otec je ďábel,“ a nazval je „plemenem zmijím“. (J 8,44; Mt 12,34; 23,33; viz Mt 3,7) Svatý Pavel napsal, že nejen veškeré tvorstvo, ale „i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny...“, (Ř 8,23) což naznačuje, že nikdo nepatří do Boží linie. Místo toho patří lidé kvůli pádu svých prvních předků do satanovy rodové linie.

Kdyby Adam a Eva dosáhli plné zralosti a vybudovali základ čtyř pozic v centru s Bohem, byl by v té době vytvořen svět Boží svrchovanosti. Adam a Eva však padli, když byli ještě nezralí, a vytvořili základ čtyř pozic v centru se satanem. Proto tento svět přešel pod satanovu vládu. Z tohoto důvodu Bible nazývá satana „vládcem tohoto světa“ a „bohem tohoto světa“. (J 12,31; 2 K 4,4) Jakmile satan ovládl lidi, kteří měli být pány stvoření, dosáhl také vlády nad všemi věcmi v univerzu. Proto je napsáno: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů... Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Ř 8,19-22) Tyto verše popisují utrpení stvoření, které se nachází pod vládou satana a toužebně očekává zjevení lidí bez hříchu, jež zdokonalili svoji původní povahu; touží po dni, kdy tito lidé porazí satana a s láskou budou vládnout.

4.2 Působení satana v lidské společnosti

Satan před Bohem neustále obviňuje všechny lidi, podobně jako Jóba, aby je stáhl do pekla. (Jb 1,9-11) Ale ani satan nemůže páchat zlé skutky, dokud nenajde partnera v pozici objektu, se kterým může vytvořit společnou bázi a vstoupit s ním do činnosti dávání a přijímání. Partnerem v pozici objektu vůči satanovi jsou zlí duchové v duchovním světě. Partnerem v pozici objektu vůči těmto zlým duchům jsou duchovní já zlých lidí na zemi a nástrojem, jehož prostřednictvím tato zlá duchovní já konají, jsou jejich vlastní fyzická já. Satanova síla se tedy přenáší prostřednictvím zlých duchovních bytostí a projevuje se ve skutcích lidí žijících na zemi. Satan například vstoupil do Jidáše Iškariotského (L 22,3) a Ježíš jednou nazval Petra „satanem“. (Mt 16,23) V Bibli jsou zlí duchové lidí žijících na zemi nazýváni „anděly“ ďábla. (Mt 25,41)

Nebeské království na zemi (Viz kapitola Poslední dny) je obnovený svět, v němž už satan nemůže podněcovat žádnou činnost. Máme-li tento svět vytvořit, je nezbytné, aby celé lidstvo odstranilo společnou bázi se satanem, obnovilo společnou bázi s Bohem a s ním vstoupilo do činnosti dávání a přijímání. Proroctví, podle kterého Bůh v Posledních dnech uvrhne satana do bezedné propasti, (Zj 20,1-3) naznačuje, že satan nebude schopen žádné činnosti, protože už nebude existovat nikdo, s kým by mohl mít vztah.

Abychom odstranili naši společnou bázi se satanem a byli schopni ho soudit, (1 K 6,3) musíme pochopit jeho totožnost a zločin a před Bohem ho obvinit. Bůh však lidi i anděly obdařil svobodou; proto je nemůže obnovit násilím. Lidé mají ze své svobodné vůle naplněním vlastní zodpovědnosti a dodržením Božího Slova přimět satana k tomu, aby se jim dobrovolně podřídil. Jedině tak se můžeme vrátit k původnímu ideálu, který chtěl Bůh uskutečnit při stvoření. Protože Bůh ve své prozřetelnosti pracuje na základě tohoto principu, dějiny prozřetelnosti obnovení se opakovaně prodlužují. (Viz kapitola Předurčení 2)

4.3 Dobro a zlo z hlediska účelu

Poté co jsme definovali dobro a zlo, (Viz kapitola Stvoření 4.3.2) prozkoumejme nyní jejich povahu z hlediska účelu.

Kdyby se Adam a Eva spojili v lásce tak, jak si to přál Bůh, a ustanovili základ čtyř pozic v centru s Bohem, vytvořili by dobrý svět. Protože se však spojili v lásce, která byla v rozporu s Boží vůlí, a zřídili základ čtyř pozic v centru se satanem, vytvořili nakonec zlý svět. To ukazuje, že i když se dobré a zlé prvky nebo skutky mohou podobat, jejich pravá povaha se pozná až podle plodů, které nesou. Své plody přinášejí v souladu s protichůdnými účely, které sledují.

Nacházíme mnoho případů, kdy nějaký aspekt lidské povahy, obecně považovaný za zlý, je ve skutečnosti dobrý, jestliže je jeho účel nasměrován na Boží vůli.

Vezměme si jako příklad naše touhy. Touhy, které lidé často považují za hříšné, jsou nám ve skutečnosti dány Bohem. Účelem stvoření je radost a té můžeme dosáhnout pouze tehdy, když naplníme své touhy. Pokud bychom žádné touhy neměli, nikdy bychom nemohli zažít radost. Pokud bychom neměli žádné touhy, nesnažili bychom se získat Boží lásku, žít a konat dobré skutky, ani se zdokonalovat. Bez tužeb by proto nemohl být naplněn ani Boží účel stvoření, ani prozřetelnost obnovení. Nemohla by existovat spořádaná, harmonická a vzkvétající lidská společnost.

Touhy, které jsou součástí naší povahy dané Bohem, jsou dobré, nesou-li plody v souladu s účelem Boží vůle, nebo zlé, nesou-li plody v souladu s účelem satanovy vůle. Můžeme tedy uzavřít, že i tento zlý svět se může obnovit na dobrý svět a stát se Nebeským královstvím na zemi, jestliže v souladu s vedením Krista změní svou orientaci a účel. (Viz kapitola Poslední dny 2.2) Prozřetelnost obnovení proto můžeme interpretovat jako proces změny orientace padlého světa z jeho současného satanského účelu na účel vytvoření Nebeského království, tj. Božího ideálu stvoření.

Žádné měřítko dobra stanovené v průběhu prozřetelnosti obnovení není absolutní, ale relativní. V kterékoli historické době se poslušné následování doktrín vykládaných vládnoucími autoritami považovalo za dobré, zatímco skutky, které těmto doktrínám odporují, za zlé. Změna doby však přináší nové autority a doktríny s novými cíli a měřítky dobra a zla. Když se stoupenci kterékoli náboženské tradice či myšlenkové školy přizpůsobí zásadám její doktríny nebo filozofie, je to dobré, zatímco když se postaví do opozice, je to zlé. Kdykoliv však nějaká doktrína nebo filozofie prochází změnou, mění se podle jejích nových cílů také její měřítka dobra a zla. Podobně když nějaký stoupenec konvertuje na jiné náboženství nebo myšlenkovou školu, přirozeně se pak podle toho změní i jeho cíle a měřítka dobra a zla. Lidskou společnost nepřetržitě sužují konflikty a revoluce hlavně kvůli tomu, že lidé ve snaze naplnit vzájemně si odporující účely neustále měnili měřítka dobra a zla.

Měřítko dobra zůstane relativní jen do té doby, dokud bude pokračovat kurz obnovení. Jakmile bude ze země vypuzena satanova moc, pak Bůh, věčné a absolutní Bytí překračující čas a prostor, ustanoví svou vládu a pravdu. V ten den bude Boží pravda absolutní, a proto jak účel, kterému slouží, tak měřítko dobra, které je ustanoveno na jejím základě, budou absolutní. Tuto kosmickou všezahrnující pravdu pevně ustanoví Kristus při Druhém příchodu.

Navzdory nekonečně se opakujícím konfliktům a revolucím v dějinách lidstva hledají lidé absolutní dobro, po kterém touží jejich původní mysl. Protože lidé sledují tento absolutní cíl, bude ke konfliktům a revolucím v padlé lidské společnosti nevyhnutelně docházet až do konečného vytvoření dobrého světa.

4.4 Působení dobrých duchovních bytostí a zlých duchovních bytostí

Termínem „dobré duchovní bytosti“ obecně označujeme Boha, duchovní bytosti na Boží straně a dobré anděly. Obecný termín pro satana a duchovní bytosti na jeho straně je „zlé duchovní bytosti“. Působení dobrých duchovních bytostí a zlých duchovních bytostí, podobně jako v případě dobrých a zlých skutků, se na počátku většinou podobají, avšak sledují dva protichůdné účely.

Působení dobré duchovní bytosti v člověku po určitém čase rozvíjí smysl pro mír a spravedlnost, a dokonce zlepšuje jeho zdraví. Působení zlých duchovních bytostí naopak postupně vede ke zvýšení úzkosti, strachu a sobectví a způsobuje zhoršení jeho zdraví. Pro člověka, který nezná Princip, může být těžké poznat působení duchovních bytostí, ale nakonec, často opožděně, jejich povahu rozpozná podle plodů, které jejich působení přináší.

Protože padlý člověk stojí v pozici mezi Bohem a satanem a má vztah s oběma, může být působení dobré duchovní bytosti doprovázeno zrádnými vlivy zlé duchovní bytosti. V jiných případech jevy, které začínají jako působení zlých duchovních bytostí, mohou postupem času splynout s působením dobrých duchovních bytostí. Pro ty, kteří nerozumí Principu, je proto rozlišování duchovních bytostí velice obtížné. Je škoda, že mnohé náboženské autority kvůli nevědomosti zavrhují působení dobrých duchovních bytostí tím, že je dávají dohromady s působením zlých duchovních bytostí. To je může postavit do nechtěné opozice vůči Boží vůli. V současnosti se duchovní jevy stávají stále častějšími. Dokud nedokážou náboženští vůdcové přesně rozlišit působení dobrých a zlých duchovních bytostí, nemohou správně poučit a vést ty, kteří mají duchovní zážitky.

4.5 Hřích

Hřích je porušením nebeského zákona a člověk se ho dopouští, když vytvoří společnou bázi se satanem a položí tak podmínku pro činnost dávání a přijímání s ním.

Rozlišujeme čtyři druhy hříchu. Prvním hříchem je původní hřích. Tento hřích má původ v duchovním a fyzickém pádu našich prvních předků. Je hluboce zakořeněný v naší rodové linii a je původem všech hříchů.

Druhým hříchem je dědičný hřích. Je to hřích, který člověk dědí od svých předků, s nimiž je spojen rodovou linií. V Desateru je napsáno, že hříchy rodičů postihnou jejich potomky. (Ex 20,5)

Třetím hříchem je kolektivní hřích. Je to hřích, za který je člověk zodpovědný jako člen nějaké skupiny, ačkoli hřích ani nespáchal, ani nezdědil od svých předků. Příkladem tohoto druhu hříchu je ukřižování Ježíše. I když se ho dopustili jen velekněží a někteří zákoníci, kteří poslali Ježíše na kříž, zodpovědnost za tento hřích nesou na svých bedrech společně židovský národ a celé lidstvo. V důsledku toho byl židovský národ uvržen do pozice, v níž zakoušel tragické utrpení, a lidstvo jako celek musí kráčet cestou soužení až do Druhého příchodu Krista.

Čtvrtým hříchem je individuální hřích, kterého se dopouští jedinec sám.

Původní hřích můžeme pokládat za kořen všech hříchů, dědičný hřích za kmen, kolektivní hřích za větve a individuální hřích za listy. Všechny hříchy vyrůstají z původního hříchu, který je jejich kořenem. Bez vykořenění původního hříchu neexistuje způsob, jak zcela vymýtit ostatní hříchy. Nikdo však není schopen vytrhnout ze země kořen hříchu, který je ukryt v hlubinách času. Pouze Kristus, který přichází jako zdravý kořen a Pravý rodič lidstva, ho může uchopit a vytrhnout.

4.6 Hlavní znaky padlé povahy

Eva zdědila od archanděla všechny sklony spojené s jeho proviněním vůči Bohu ve chvíli, kdy ji spoutal pokrevním svazkem skrze jejich sexuální vztah. Adam zase získal tyto sklony od Evy ve chvíli, kdy ho Eva, která převzala roli archanděla, svázala pokrevním svazkem skrze jejich sexuální vztah. Tyto tendence se staly základním zdrojem padlých vlastností všech lidí. Jsou hlavními znaky naší padlé povahy.

Základní motivace, která zrodila znaky padlé povahy, spočívá v závisti, kterou pocítil archanděl vůči Adamovi, jenž byl milován Bohem. Jak může existovat závist a žárlivost v archandělovi, kterého Bůh stvořil k dobrému účelu?

Archanděl byl obdařen touhou a intelektem, které byly součástí jeho původní povahy. Protože měl intelekt, mohl vidět a rozeznat, že Boží láska k lidem byla větší než láska, kterou Bůh dával jemu. Protože měl také touhy, přirozeně toužil, aby ho Bůh miloval více. Tato touha srdce ho přirozeně přivedla k závisti a žárlivosti. Závist je nevyhnutelnou druhou stránkou původní povahy, podobna stínu, který vrhá osvětlený předmět.

Avšak poté co lidé dosáhnou dokonalosti, nikdy je náhodná závist nepřiměje k pádu. Hluboko v nitru budou vědět, že dočasné uspokojení, které mohou pocítit při dosažení objektu své touhy, nestojí za muka sebezničení, jež by následovala. Proto nikdy takový zločin nespáchají.

Svět, který naplnil účel stvoření, je společností vybudovanou na vzájemných organických vztazích a velice se podobá struktuře lidského těla. Když si společnost uvědomí, že by pád jedince způsobil zánik celku, bude se snažit chránit své jednotlivé členy od takového sebezničení. V tomto ideálním světě budou závistivé touhy, které se náhodně vyskytnou v původní povaze, usměrňovány k povzbuzení rozvoje lidstva. Nikdy nezpůsobí pád lidí.

Hlavní znaky padlé povahy můžeme zhruba rozdělit do čtyř skupin. Prvním znakem je neschopnost dívat se z Božího pohledu. Hlavní příčina archandělova pádu spočívala v tom, že ve svém srdci nedokázal milovat Adama a dívat se na něj stejně jako Bůh; místo toho vůči němu pocítil žárlivost. To ho vedlo k tomu, aby pokoušel Evu. Příkladem tohoto znaku padlé povahy je případ, kdy dvořan žárlí na králova oblíbence místo toho, aby si ho upřímně vážil jako člověka, kterého král miluje.

Druhým znakem padlé povahy je opuštění vlastní pozice. Protože Lucifer chtěl získat více Boží lásky, toužil mít ve světě lidí stejné postavení pro přijímání lásky, jakému se těšil ve světě andělů. Tato neoprávněná touha způsobila, že opustil svoji pozici a padl. Neoprávněné touhy ženou lidi právě kvůli tomuto znaku padlé povahy k tomu, aby překračovali hranice vlastní pravomoci a zacházeli příliš daleko.

Třetím znakem je převrácení vlády. Anděl měl být pod vládou lidí, ale místo toho ovládl Evu. Poté Eva, která měla být pod Adamovou vládou, ovládla Adama. Toto převrácení správného pořádku přineslo hořké plody. Lidskou společnost obrátili naruby lidé, kteří opouští svoji vlastní pozici a převracejí pořádek vlády. Tyto opakované události mají kořeny v tomto hlavním znaku padlé povahy.

Čtvrtým znakem je rozmnožování zlých skutků. Kdyby Eva po pádu nezopakovala svůj hřích tím, že svedla Adama, Adam by zůstal nedotčen. Obnova samotné Evy by byla relativně jednoduchá. Avšak Eva svůj hřích rozšířila na jiné tím, že způsobila Adamův pád. Sklon zlých lidí zaplétat ostatní do rozrůstající se sítě zločinu pramení z tohoto hlavního znaku padlé povahy.