Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 2. Boží dílo spasení

2.1 Boží dílo spasení je prozřetelností obnovení

Hříšný svět přináší lidstvu soužení a Bohu působí zármutek. (Gn 6,6) Může však Bůh opustit svět v jeho současné bídě? Bůh zamýšlel vytvořit svět dobra a mít z něho tu největší radost; avšak v důsledku pádu se svět naplnil hříchem a žalem. Kdyby měl tento hříšný svět navždy setrvat ve svém současném stavu, pak by byl Bůh bezmocným a neúspěšným Bohem, který selhal ve stvoření. Proto Bůh tento hříšný svět rozhodně spasí.

Do jaké míry by měl Bůh tento svět spasit? Měl by ho spasit úplně. Nejdříve musí z tohoto hříšného světa vypudit zlou sílu satana (Sk 26,18) a svět vrátit do jeho původního stavu před pádem prvních předků lidstva. Spasení pak musí pokračovat až do doby, než se naplní dobrý účel stvoření a ustanoví Boží přímá vláda. (Sk 3,21)

Uzdravit nemocného člověka znamená navrátit mu zdraví, kterému se těšil před nemocí. Zachránit tonoucího znamená navrátit ho zpět do stavu, ve kterém byl, než se začal topit. Podobně spasit člověka, který trpí pod nadvládou hříchu, znamená obnovit ho do původního, bezhříšného stavu. Jinými slovy, Boží dílo spasení je prozřetelností obnovení. (Sk 1,6; Mt 17,11)

Pád člověka byl nesporně výsledkem lidské chyby. Nicméně také Bůh přijímá určitou zodpovědnost za tento výsledek, protože lidi stvořil. Proto je nucen vést prozřetelnost tak, aby napravil tento tragický výsledek a obnovil lidi do jejich pravého původního stavu.

Kromě toho nás Bůh stvořil pro věčný život. Učinil tak proto, že jako věčný partner v pozici subjektu chtěl s lidmi jako se svými partnery v pozici objektu sdílet věčnou radost. Protože obdařil lidi věčnou podstatou, nemohl je podle zákonů Principu jednoduše zničit jenom kvůli tomu, že padli. Kdyby tak učinil, porušil by svůj vlastní Princip stvoření. Jedinou možností, která Bohu zbyla, je spasit padlé lidi a obnovit je do původního čistého stavu, ve kterém je na počátku stvořil.

Když Bůh stvořil lidi, slíbil, že jim pomůže naplnit tři velká požehnání. (Gn 1,28) Ústy Izajáše prohlásil: „Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním,“ (Iz 46,11) což znamená, že navzdory pádu Bůh pracuje prostřednictvím prozřetelnosti pro obnovení těchto požehnání na splnění svého slibu daného lidem. Poslal Ježíše, aby nás obnovil do původního ideálního stavu, jak to můžeme vyrozumět z Ježíšových slov, která pronesl ke svým učedníkům: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Původní ideální člověk je sjednocený s Bohem a ztělesňuje božskou povahu; z hlediska účelu stvoření je takový člověk dokonalý jako Bůh.

2.2 Cíl prozřetelnosti obnovení

Co je cílem prozřetelnosti obnovení? Cílem této prozřetelnosti je vytvořit Nebeské království, které je ve své úplnosti dobrým partnerem v pozici objektu vůči Bohu a naplňuje Boží účel stvoření. Centrem Božího království na zemi mají být lidé. Ačkoli Bůh stvořil první předky s tímto úmyslem, lidé padli; proto se Boží vůle na zemi neuskutečnila. Od té chvíle je prvořadým cílem prozřetelnosti obnovení vybudovat Nebeské království na zemi. Ježíš, který přišel naplnit tento cíl, řekl svým učedníkům, aby se modlili: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6,10) Řekl také: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,17) Jeho slova dosvědčují, že cílem prozřetelnosti obnovení je vytvoření Nebeského království na zemi.

2.3 Dějiny lidstva jsou dějinami prozřetelnosti obnovení

Jak už bylo vysvětleno, Boží dílo spasení je prozřetelností obnovení. Dějiny lidstva můžeme chápat jako dějiny prozřetelnosti, v jejichž průběhu se Bůh snaží spasit padlé lidi a s těmito lidmi pak pracovat na obnovení původního dobrého světa. Podívejme se na tuto myšlenku z různých pohledů. Začněme dějinami vývoje kulturních oblastí.

Každý člověk, dokonce i ten nejhorší, ať už žije v jakékoli době a na jakémkoli místě, má původní mysl, která ho nutí odmítat zlo a hledat dobro. Rozumové chápání toho, co je dobro a jak ho dosáhnout, se liší podle času, místa a individuálního pohledu lidí; to se stalo zdrojem konfliktů, které utvářely dějiny. Přesto si každý člověk v srdci uchovává stejný základní cíl – nalézt a uskutečnit dobro.

Proč původní mysl bez přestání nutí všechny lidi bez ohledu na čas a místo, aby konali dobro? Bůh, Subjekt dobra, stvořil lidi jako své dobré a důstojné partnery v pozici objektu, aby naplnil účel dobra. Navzdory satanovu škodlivému úsilí, které způsobilo, že padlí lidé nejsou schopni žít úplně dobrým životem, zůstala původní mysl v lidech nedotčena a vedla je směrem k dobru. Proto je konečnou touhou každé doby uskutečnit svět dobra.

Jakkoliv usilovně se naše původní mysl snaží uskutečnit dobro, v tomto světě ovládaném zlem můžeme jen stěží najít nějaký příklad pravého dobra. Proto byli lidé nuceni hledat zdroj dobra ve světě překračujícím čas a prostor. Z této potřeby se zrodilo náboženství. Prostřednictvím náboženství se padlí lidé, žijící v nevědomosti, snažili setkat s Bohem tak, že neustále usilovali o dobro. I když jedinec, národy nebo státy, kteří zastávají určité náboženství, mohou zaniknout, samotné náboženství přetrvává.

Náboženství v dějinách přetrvává i navzdory vzestupu a pádu mnoha národů. V dějinách Číny následovalo po dynastii Čou a období válčících států období sjednocení za dynastie Čchin. Poté byly První Chan, Hsin, Pozdní Chan, období šesti dynastií a období sjednocení v éře Suej a Tchang. Dále následovalo období pěti dynastií, Severní Sung, Jižní Sung, Jüan, Ming, Čching, Čínská republika a Čínská lidová republika. Ve své historii prožila Čína mnohá období vzestupů a pádů dynastií a četné přesuny politické moci, ale náboženství Dálného východu – konfucianismus, buddhismus a taoismus – nadále vzkvétala.

Dějiny Indie byly svědkem Maurijské říše, po které následovala Guptovská říše, říše Harši, říše Čálukjů, říše velkých Mughalů, říše Maráthů, britská nadvláda a dnešní nezávislá Indie. Hinduistické náboženství, navzdory vzestupům a pádům mnoha království, přežilo a prosperovalo.

V historii Středního východu následovali po Umajovském kalifátu Abbásovský kalifát, seldžukovští a osmanští Turci, koloniální období a dnešní arabské státy. Navzdory všem těmto změnám v politické moci islám přetrval a nadále vzkvétal.

V dějinách západní Evropy vidíme, že se centrum moci často měnilo, počínaje Římem přes karolínský dvůr a města renesanční Itálie. Poté se staly vůdčími mocnostmi Evropy Španělsko a Portugalsko, na krátkou dobu také Francie, Nizozemí a pak Anglie. V moderní době se vedoucí úloha Západu rozdělila mezi Ameriku a Sovětský svaz. Navzdory těmto politickým změnám křesťanství stále prosperovalo. Dokonce i za totalitního režimu Sovětského svazu založeného na marxistickém materialismu zůstalo křesťanství živoucí a nezničitelné.

Kdybychom studovali vzestupy a pády národů, nalezli bychom četné příklady, kdy národy pronásledující náboženství zanikly, zatímco národy, které ho chránily a podporovaly, vzkvétaly. Lidé stojící v čele národa byli často právě těmi, kteří si náboženství vysoce vážili. Dějiny nás tedy ujišťují, že určitě přijde den, kdy komunistický svět pronásledující náboženství zanikne.

Mnohá náboženství se výrazně zapsala do dějin. Ta náboženství, která měla největší vliv, vytvořila kulturní oblasti. V různých dobách světových dějin existovalo přibližně dvacet jedna až dvacet šest hlavních kulturních oblastí. V průběhu dějin byly menší kulturní oblasti pohlcovány nebo splývaly s rozvinutějšími oblastmi. Během vývoje kulturních oblastí, jenž byl poznamenán vzestupy a pády národů, se do dnešního dne zachovaly čtyři velké kulturní oblasti: východoasijská, hinduistická, islámská a křesťanská. Současný trend vede tyto čtyři oblasti k vytvoření jedné celosvětové kultury, založené na křesťanské etice. Tento historický vývoj dokazuje, že konečným posláním křesťanství je naplnit cíle všech náboženství usilujících o ideál dobra.

Dějiny vývoje kulturních oblastí, procházejících stadii rozmachu, úpadku a vzájemného sbližování, nakonec vedou k vytvoření jedné celosvětové kultury, založené na jednom náboženství. To dokazuje, že podstatou lidských dějin je obnovit sjednocený svět.

Za druhé, můžeme usoudit, že dějiny lidstva jsou dějinami prozřetelnosti obnovení na základě sledování vývoje náboženství a vědy. Už dříve jsme hovořili o tom, (Viz kapitola Úvod) že účelem náboženství a vědy je překonat vnitřní a vnější aspekt nevědomosti padlého lidstva. Ačkoli náboženství a věda působily nezávisle, jen s malým vzájemným propojením, musí nakonec nevyhnutelně splynout. Dnes se přiblížily k tomuto cíli, kdy budou všechny problémy řešit společně. Tento trend ukazuje, že dějiny lidstva kráčely cestou prozřetelnosti obnovení světa do jeho původního stavu.

Kdyby nedošlo k pádu, rozvoj intelektuálních schopností našich prvních předků by jim umožnil dosáhnout té nejvyšší úrovně duchovního poznání a přirozeně by podnítil rozvoj jejich poznávání materiálního světa na odpovídající úroveň. Věda by se ve velice krátké době prudce rozvinula a už tehdy by dosáhla úrovně dnešní vědy a technologie. Kvůli pádu však lidé upadli do nevědomosti a mohli vytvořit jen primitivní společnost, velmi vzdálenou původnímu Božímu ideálu. Uplynulo mnoho let než lidé díky vědeckému pokroku nevědomost překonali. Moderní svět vysoce rozvinuté technologie nás po vnější stránce přivedl na práh ideální společnosti.

Za třetí, také na základě zkoumání trendů v dějinách konfliktů můžeme pochopit, že dějiny lidstva jsou dějinami prozřetelnosti obnovení. Boje o majetek, území a lidi pokračovaly bez přestání a jejich rozsah se s rozvojem lidské společnosti zvětšoval. Rozsah těchto zápasů se rozšiřoval z rodinné úrovně na úroveň kmene, společnosti, národa a světa až dodnes, kdy se v závěrečném konfliktu střetává demokratický a komunistický svět.

V Posledních dnech lidských dějin přichází na zem ve jménu demokracie nebeský zákon, který ukončí dlouhou etapu dějin, v níž se lidé snažili dosáhnout štěstí tím, že získávali majetek, půdu a lidi. Na konci první světové války se poražené národy vzdaly svých kolonií. Na konci druhé světové války vítězné země dobrovolně osvobodily své kolonie a poskytly jim materiální pomoc. V posledních letech pozvaly velké mocnosti slabé a malé národy, některé z nich dokonce menší než jen jedno z jejich vlastních měst, aby se staly členskými státy Spojených národů, a v tomto bratrství národů jim poskytly stejná práva a stejný statut.

Jakou podobu bude mít závěrečná válka mezi demokracií a komunismem? Bude to především ideologická válka. Tato válka ve skutečnosti nemůže nikdy skončit, dokud se neobjeví pravda, která dokáže úplně porazit ideologii marxismu-leninismu, ohrožující moderní svět. Komunistická ideologie popírá náboženství a prosazuje výhradní nadřazenost vědy. Proto se objeví nová pravda, která dokáže smířit náboženství a vědu a zvítězí nad komunistickou ideologií. Umožní sjednocení komunistického a demokratického světa. Tento trend v dějinách konfliktů tedy potvrzuje, že dějiny lidstva jsou dějinami prozřetelnosti obnovení původního, ideálního světa.

Za čtvrté, prozkoumejme tuto otázku podle slov Bible. Účel lidských dějin spočívá v obnovení zahrady Eden, v jejímž centru stojí strom života. (Gn 2,9; viz kapitola Pád 1.1.1) Zahrada Eden neoznačuje nějaké konkrétní geografické místo, kde byli Adam a Eva stvořeni, ale zahrnuje celou zemi. Kdyby byla zahrada Eden jen malou oblastí na zeměkouli, kde byli Adam a Eva stvořeni, jak by mohlo být lidstvo omezeno na tak malý prostor a zároveň naplnit Boží požehnání „množte se a naplňte zemi“? (Gn 1,28)

Protože první předkové lidstva padli, činil si na zahradu Eden nárok satan a cesta ke stromu života, který stál v jejím středu, byla uzavřena. (Gn 3,24) V knize Zjevení je napsáno: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. (Zj 22,13-14) Dějiny lidstva začaly Alfou a skončí Omegou. Na konci dějin budou mít padlí lidé naději, že vyperou svá roucha poskvrněná hříchem, vstoupí do obnovené zahrady Eden a přiblíží se k dávno ztracenému stromu života. Podívejme se dále na význam uvedeného verše.

Strom života představuje Pravého otce lidstva, kterým, jak jsme poznali, měl být Adam, kdyby si zdokonalil svůj charakter. V důsledku pádu prvních rodičů byli jejich potomci poznamenáni původním hříchem. Abychom byli obnoveni do stavu pravých původních lidí, musíme se, jak řekl Ježíš, znovu narodit. (Viz kapitola Kristologie 4.1) Proto jsou dějiny lidstva hledáním Krista, Pravého otce lidstva, toho, který nám může dát znovuzrození. V uvedeném verši je právě Kristus stromem života, ke kterému mají svatí v Posledních dnech přístup. Bible tedy učí, že cílem dějin je obnovení zahrady Eden v centru s Kristem, který má přijít jako strom života.

Když Bible tvrdí, že se v Posledních dnech objeví nové nebe a nová země, (Zj 21,1) znamená to, že staré nebe a stará země v područí satana budou obnoveny na nové nebe a novou zemi pod vládou Krista v centru s Bohem. Bible také říká, že celé stvoření sténá a pracuje k porodu pod satanskou tyranií a očekává zjevení Božích synů. (Ř 8,19-22) Stvoření neočekává obnovení pravých Božích dětí proto, aby bylo v Posledních dnech spáleno ohněm a zahynulo; naopak očekává, že bude znovustvořeno. (Zj 21,5) Bude znovustvořeno tím, že bude obnoveno do své původní pozice pod právoplatnou vládou pravých synů a dcer Boha, kteří mu dokáží vládnout láskou. Po prozkoumání dějin lidstva z různých hledisek – rozvoje kulturních oblastí, trendů náboženství a vědy, trendů v dějinách konfliktů a biblických důkazů – je nám jasné, že dějiny lidstva jsou dějinami prozřetelnosti obnovení původního ideálního světa.