Část 3. Prozřetelnost obnovení v Abrahamově rodině
Kvůli Chámově padlému činu se prozřetelnost obnovení v Noemově rodině nenaplnila. Bůh však absolutně předurčil, že se účel stvoření jednoho dne naplní. Proto na základě Noemovy oddanosti srdce vůči nebi povolal Abrahama a s jeho rodinou otevřel novou kapitolu v prozřetelnosti obnovení.
Abrahamova rodina měla obnovit základ pro Mesiáše, který Noemova rodina zanechala nedokončený, a na tomto základě přijmout Mesiáše. Abraham, podobně jako Noe před ním, měl odškodněním obnovit základ víry a jeho synové měli odškodněním obnovit substanciální základ.
3.1 Základ víry
3.1.1 Centrální postava pro vytvoření základu víry
V prozřetelnosti obnovení v Abrahamově rodině byl centrální postavou pro obnovení základu víry Abraham. Bůh vyvolil Abrahama a dal mu poslání naplnit jeho vůli, kterou se předtím snažil naplnit s Noem. Abraham však nemohl toto poslání zdědit, aniž by nejdříve odškodněním obnovil všechny podmínky, které měl naplnit Noe, ale na které si kvůli Chámovu hříchu činil nárok satan.
První podmínky, které v Noemově rodině připadly satanovi, bylo deset generací od Adama po Noema a čtyřicetidenní období soudu. Proto Abraham musel odškodněním obnovit jiných deset generací. Každá z těchto deseti generací měla obnovit číslo čtyřicet, které představovalo soud potopou. Když čtyřicetidenní potopa skončila neúspěchem, musela obnova každé generace trvat po celou délku této generace; nestačilo k tomu pouhých čtyřicet dnů. Prozřetelnost pro obnovení potopy v každé z těchto deseti generací musela trvat delší časové období: čtyřicet let. Podobná situace nastala v Mojžíšově době, kdy národ musel putovat čtyřicet let pouští, aby obnovil ztracené čtyřicetidenní období výzvěd. (Nu 14,34) Proto Bůh vyvolil Abrahama, který měl převzít Noemovo poslání, po uplynutí období odškodnění deseti generací a čtyř set let od Noema. Protože se přešlo od doby, kdy bylo deset generací od Adama po Noema obnovováno během 1 600 let, k době, kdy se deset generací obnovovalo během 400 let, délka lidského života se po Noemovi náhle zkrátila.
Další podmínky, které v Noemově rodině připadly satanovi, byly pozice otce víry a pozice Cháma, který měl převzít úlohu Ábela. Proto se Abraham nemohl postavit do Noemovy pozice, aniž by nejdříve odškodněním obnovil pozici otce víry a pozici Cháma. Aby mohl zaujmout pozici otce víry místo Noema, musel s vírou a oddaným srdcem vykonat symbolickou oběť, podobně jako ji vykonal Noe tím, že postavil archu. Jak měl dále Abraham obnovit pozici Cháma? Chám představoval Ábela, kterého Bůh nejvíce miloval: oba byli druhorození synové, vyvolení k tomu, aby se stali centrálními postavami pro vykonání substanciální oběti. Protože si satan činil nárok na Cháma, mohl si Bůh podle Principu obnovení odškodněním činit nárok na někoho, koho satan miloval nejvíce. Proto Bůh povolal Abrahama, prvorozeného syna Teracha, uctívače model. (Joz 24,2-3)
Abraham měl zdědit Noemovo poslání, a tedy i poslání Adama. V této pozici představoval obnoveného Adama. Podobně jako Bůh požehnal Adamovi a Noemu, požehnal také Abrahamovi: Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (Gn 12,2-3) Po obdržení tohoto požehnání opustil Abraham, poslušný Božího příkazu, dům svého otce v Cháran a vstoupil do Kanaán spolu se svojí ženou Sárou, synovcem Lotem i se vším jměním a služebnictvem. (Gn 12,4-5) V tomto smyslu Bůh ustanovil Abrahamův kurz jako vzorový kurz pro obnovení Kanaán, jímž budou později kráčet Jákob a Mojžíš. Jákob odejde s celou rodinou a majetkem z Cháranu, Mojžíš vyvede izraelský národ i s jeho majetkem z Egypta a oba na své cestě do Kanaán projdou mnohým utrpením. Dále Abrahamův kurz naznačil, jakým kurzem půjde jednoho dne Ježíš: přivede celé lidstvo a všechny věci ze satanova světa zpátky do Božího světa. (Viz kapitola Mojžíš a Ježíš 1.2)
3.1.2 Objekty pro naplnění podmínky, obětované pro vytvoření základu víry
3.1.2.1 Abrahamova symbolická oběť
Bůh přikázal Abrahamovi, aby obětoval hrdličku a holoubě, berana a kozu a jalovici. (Gn 15,9) Tato zvířata byla objekty pro naplnění podmínky, které Abraham obětoval, aby obnovil základ víry. Dříve než však mohl tuto symbolickou oběť vykonat, musel prokázat pravou víru, podobně jako musel být před ním Noe považován za spravedlivého člověka, dříve než vybudoval archu jako svoji symbolickou oběť.
Bible nevysvětluje jasně, jakým způsobem Noe svou víru prokázal. Podle verše: „Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem,“ (Gn 6,9) však můžeme usoudit, že Noe prokázal svoji víru ještě dříve, než byl uznán hodným přijmout Boží příkaz ke stavbě archy. Ve skutečnosti ti, kteří kráčí cestou prozřetelnosti obnovení, musí svoji víru neustále posilovat. (Ř 1,17)
Podívejme se na způsob, jakým Abraham posílil svoji víru, když se připravoval vykonat symbolickou oběť.
Protože Noe byl druhým předkem lidstva, musel Abraham, aby jeho pozici obnovil, přijmout také pozici Adama. Z tohoto důvodu bylo nezbytné, aby položil symbolickou podmínku odškodnění pro obnovení pozice Adamovy rodiny, dříve než mohl přinést skutečnou symbolickou oběť.
V této souvislosti vypráví Bible příběh o tom, jak Abraham kvůli hladu ve své zemi putoval do Egypta. (Gn 12,10-20) Když vstoupil do Egypta, řekl své ženě Sáře, aby se vydávala za jeho sestru, neboť se obával, že by po ní mohl zatoužit faraon. Abraham se bál, že ho faraon zabije, zjistí-li, že je Sářiným manželem. A skutečně, na faraonův příkaz musel Abraham Sáru, vydávající se za jeho sestru, vydat faraonovi. Bůh za to pak faraona přísně potrestal, Abraham dostal svoji ženu zpět a spolu se svým synovcem Lotem a velkým bohatstvím, které mu faraon dal, opustil Egypt. Abraham, aniž si to uvědomoval, kráčel touto cestou v prozřetelnosti proto, aby vytvořil symbolickou podmínku odškodnění pro obnovení pozice Adamovy rodiny.
Když si archanděl vzal Evu – a ovládl tak všechny její potomky a celý fyzický svět – byli Adam a Eva ještě stále jako bratr a sestra. Aby Abraham vytvořil podmínku odškodnění pro obnovení této situace, byl faraonem, který představoval satana, připraven o Sáru, vydávající se za Abrahamovu sestru. Poté ji měl získat od faraona zpět jako svoji ženu, společně s Lotem, který představoval celé lidstvo, a s bohatstvím, které symbolizovalo fyzický svět. Abrahamův kurz se stal vzorovým kurzem pro Ježíše v jeho době. Když Abraham vykonal tuto podmínku odškodnění, byl uznán hodným toho, aby přinesl symbolickou oběť.
Jaký význam měla Abrahamova symbolická oběť? Aby se mohl Abraham stát otcem víry, musel odškodněním obnovit pozici Noema, kterého chtěl Bůh pozvednout jako otce víry, a také pozici Noemovy rodiny. Kromě toho musel obnovit pozici Adama a jeho rodiny. Bylo tedy nezbytné, aby Abraham přinesl přijatelným způsobem objekty pro naplnění podmínky pro obnovení všeho, čeho měli dosáhnout svými oběťmi Kain a Ábel, a také všeho, o co se snažila Noemova rodina prostřednictvím dispenzace s archou. Abrahamovu symbolickou oběť tvořily objekty s určitým symbolickým významem.
Abraham obětoval tři druhy objektů jako podmínku pro symbolickou oběť: za prvé, hrdličku a holoubě; za druhé, berana a kozu a za třetí, jalovici. Tyto tři oběti symbolizovaly kosmos, který byl stvořen ve třech stupních období růstu. Hrdlička symbolizovala stupeň formování. Když byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem v Jordánu, sestoupil na něj Duch Boží a zjevil se v podobě holubice. (Mt 3,16) Stalo se tak proto, že Ježíš přišel završit věk Starého zákona, který byl jako stupeň formování v prozřetelnosti symbolizován holubicí. Existoval však ještě další důvod, proč na Ježíše sestoupila holubice. Ježíš měl obnovit Abrahamovo selhání při obětování hrdličky, kterou, jak později uvidíme, sebral satan.
Beran symbolizoval stupeň růstu. Až by Ježíš dovršil věk Starého zákona a obnovil tak všechno, co představovala holubice, zahájil by na stupni růstu v prozřetelnosti věk Nového zákona, v němž se má obnovit všechno, co představoval beran. Poté co Jan Křtitel dosvědčil, že viděl na Ježíše sestupovat Ducha v podobě holubice – čímž vyjádřil, že Ježíš je tím, kdo v prozřetelnosti završil stupeň formování – podal svědectví o tom, že Ježíš začne poslání na stupni růstu a prohlásil: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,29)
Jalovice symbolizovala stupeň dovršení. Je psáno, že když dal jednou Samson Pelištejcům hádanku, získali řešení tak, že přinutili jeho ženu, aby jim je prozradila. Samson jim pak řekl: „Kdybyste neorali mou jalovicí, moji hádanku byste neuhodli...,“ (Sd 14,18) přičemž svou ženu obrazně nazval jalovicí.
Ježíš přišel jako ženich pro celé lidstvo. Všichni oddaní věřící by se měli stát jeho nevěstami a očekávat dobu jeho návratu. Poté co tyto nevěsty oslaví s Ježíšem jako se svým ženichem svatbu beránkovu, mají žít v Nebeském království v jednotě s Ježíšem jako jeho ženy (v přeneseném významu). Proto věk Splněného zákona, který začíná Druhým příchodem Ježíše, je věk jalovice neboli věk ženy. Důvod, proč některá duchovní média měla zjevení, že současná doba je dobou krávy nebo jalovice, spočívá v tom, že vstupujeme na stupeň dovršení.
Co měly tyto tři oběti odškodnit? Abraham měl touto obětí obnovit všechno, co Bůh nemohl obnovit prostřednictvím symbolických obětí vykonaných Adamovou a Noemovou rodinou – obětí, které byly náležitě přineseny, ale kvůli následným selháním připadly satanovi. Dále měla Abrahamova oběť vytvořit symbolickou podmínku odškodnění jako náhradu za jejich selhání při pokládání substanciální oběti. Jinými slovy, účelem Abrahamova symbolického obětování tří objektů pro naplnění podmínky bylo obnovit v jeho generaci (horizontálně) všechny podmínky odškodnění, které se v průběhu prozřetelnosti nahromadily (vertikálně) ve třech generacích Adama, Noema a Abrahama.
Proč Abraham položil tři oběti – holoubě a hrdličku, berana a kozu a jalovici, symbolizující stupeň formování, růstu a dovršení – na jeden oltář? Před pádem bylo Adamovou zodpovědností projít v průběhu jednoho života všemi třemi stupni. Podobně měl Abraham, nyní v pozici Adama, obnovit najednou celou prozřetelnost, kterou Bůh vedl ve třech prozřetelnostních generacích Adama (formování), Noema (růst) a Abrahama (dovršení). Vykonáním jedné oběti mohl Abraham obnovit všechny znesvěcené podmínky založené na čísle tři. Symbolika Abrahamovy oběti odhaluje Boží vůli naplnit celou prozřetelnost obnovení jednou provždy.
Nyní se podívejme, jakým způsobem Abraham tuto symbolickou oběť vykonal:
I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let.“ (Gn 15,9-13) Protože Abraham nerozdělil holoubě a hrdličku na dvě půlky tak, jak měl, slétli se dravci a oběti znesvětili. Kvůli této chybě museli Izraelité vstoupit do Egypta a po čtyři sta let tam snášet útrapy.
Proč byl hřích nerozdělit ptáky na dvě poloviny? Tuto otázku můžeme pochopit pouze s pomocí Principu. Nejprve prostudujme, proč měl Abraham oběti rozpůlit.
Cílem Božího díla spasení je obnovit vládu dobra tím, že Bůh nejprve oddělí dobro od zla a pak zlo zničí a dobro povýší. Proto musel být Adam rozdělen na Kaina a Ábela, dříve než mohla být vykonána oběť. Proto Bůh v Noemově době zničil zlo prostřednictvím soudu potopou a oddělil Noemovu rodinu jako dobrou. Bůh nechal Abrahama rozdělit oběti před obětováním na dvě poloviny, aby tak Abraham symbolicky oddělil dobro od zla, což Adam ani Noe nevykonali.
Oběti měly být rozděleny ze čtyř důvodů: za prvé, aby obnovily situaci v Adamově rodině, ve které byli Ábel a Kain rozděleni na představitele dobra a představitele zla. Za druhé, aby obnovily situaci, kdy bylo v průběhu čtyřicetidenní potopy za Noema odděleno dobro od zla. Za třetí, aby vytvořily symbolickou podmínku pro oddělení oblasti dobré Boží vlády od univerza ovládaného satanem. Za čtvrté, aby vytvořily podmínku pro posvěcení oběti odstraněním krve smrti, která vstoupila do padlého lidstva ve chvíli, kdy vytvořilo pokrevní svazek se satanem.
Proč byl hřích oběť nerozdělit? Za prvé, nerozdělení oběti znamenalo, že nebyl oddělen Ábel od Kaina. Bůh nemohl přijmout nerozdělenou oběť, protože mu neposkytovala partnera v pozici objektu typu Ábela, na kterého by si mohl činit nárok. Proto chyby, kterých se dopustili Kain a Ábel při svém obětování, nebyly obnoveny. Za druhé, nerozdělení oběti se rovnalo opětovnému selhání prozřetelnosti v Noemově době, kdy navzdory potopě zůstalo dobro a zlo nerozděleno. Podobně jako selhání Noemovy rodiny, také Abrahamovo selhání při rozdělování oběti připravilo Boha o dobrého partnera v pozici objektu. Tím se zopakovala chyba, která způsobila selhání dispenzace s potopou. Za třetí, nerozdělení oběti znamenalo, že neexistovala žádná symbolická podmínka pro oddělení oblasti dobré Boží vlády od univerza, které bylo pod vládou satana. Za čtvrté, protože z oběti neodtekla krev smrti, to, že nebyla rozdělena, znamenalo, že se nemohla stát posvěcenou obětí, kterou by Bůh mohl přijmout.
Jinými slovy, když Abraham obětoval ptáky, aniž by je nejdříve rozdělil, obětoval tak vlastně něco, co nebylo vytrženo z vlastnictví satana. Jeho chyba tedy potvrdila satanovo vlastnické právo na obětované ptáky.
Hrdlička, symbolizující stupeň formování, zůstala v satanově vlastnictví. Proto si satan činil nárok také na berana, symbolizujícího stupeň růstu, a jalovici, symbolizující stupeň dovršení, protože oba stupně měly být dovršeny na základě stupně formování. Nerozdělení ptáků byl hřích, protože v důsledku této chyby připadla celá symbolická oběť satanovi.
Dále se podívejme na význam verše, který uvádí, že se draví ptáci slétli na mrtvá těla zvířat.
Satan od pádu prvních předků lidstva neustále obchází ty, se kterými Bůh pracuje na naplnění své vůle. Když Kain a Ábel přinesli své oběti, satan se uvelebil ve dveřích. (Gn 4,7) V příběhu o Noemovi označuje krkavec, kroužící kolem archy, satana, který bezprostředně po potopě hledal příležitost, jak Noemovu rodinu napadnout. (Gn 8,7)
Podobně když Abraham vykonával symbolickou oběť, číhal satan na příležitost, aby se jí mohl zmocnit. Jakmile uviděl, že Abraham ptáky nerozdělil, celou oběť znesvětil. Bible tuto situaci popisuje tak, že se na oběť snesli draví ptáci.
Abrahamova chyba při pokládání symbolické oběti způsobila její znesvěcení. Byly tak ztraceny všechny podmínky, které chtěl Bůh touto obětí obnovit. Proto museli Abrahamovi potomci po čtyři sta let snášet útlak a otroctví v egyptské zemi. Podívejme se, jaký to mělo důvod.
Na konci čtyřistaletého období pro oddělení satana povolal Bůh Abrahama a přikázal mu, aby vykonal symbolickou oběť. Toto období bylo stanoveno proto, aby odškodněním obnovilo deset generací od Adama po Noema a čtyřicetidenní soud potopou, které kvůli Chámovu hříchu připadly satanovi. Bylo také obdobím odškodnění potřebným k tomu, aby se Abraham po vykonání symbolické oběti mohl postavit do pozice otce víry. Když Abrahamova chyba při pokládání symbolické oběti umožnila satanovi činit si na oběť nárok, připadlo i toto čtyřistaleté období satanovi. Aby mohl Bůh na národní úrovni znovu vytvořit situaci, v níž se nacházel Abraham před svým selháním při pokládání symbolické oběti a která také odpovídala situaci, v níž byl Noe povolán vybudovat archu, ustanovil další čtyřistaleté období pro oddělení satana. Po toto období byli Izraelité otroky v Egyptě. Trpělivým snášením útrap měli obnovit – tentokrát na národní úrovni – situaci Noema a Abrahama na počátku jejich poslání otců víry a tím také položit základ, na kterém mohl začít své poslání Mojžíš. Proto bylo období otroctví dobou, ve které byli Izraelité potrestáni za Abrahamovu chybu, a zároveň dobou, kdy pokládali základ pro zpřetrhání svazků se satanem a začínali novou Boží prozřetelnost.
Jak už bylo vysvětleno, Bůh doufal, že dispenzace na stupních formování, růstu a dovršení naplní najednou, když Abraham úspěšně vykoná symbolickou oběť tím, že přinese na jeden oltář tři druhy obětí. V rozporu s tímto očekáváním Abraham selhal a zopakoval tak chyby z minulosti. Proto se prozřetelnost v centru s Abrahamem prodloužila na tři generace – Abrahama, Izáka a Jákoba.
3.1.2.2 Abrahamovo obětování Izáka
Když Abraham selhal při symbolickém obětování, Bůh mu přikázal, aby jako zápalnou oběť obětoval svého jediného syna Izáka. (Gn 22,2) Takto zahájil novou dispenzaci, aby odškodněním obnovil Abrahamovo selhání. Princip předurčení stanovuje, že pokud je někdo Bohem předurčený k naplnění určité části jeho vůle a nesplní svoji zodpovědnost, Bůh ho už podruhé nepovolá. Proč tedy znovu pracoval s Abrahamem a chtěl, aby obětoval Izáka?
Můžeme uvést tři důvody. Za prvé, číslo tři představuje dovršení. (Viz kapitola Období 2.4) Boží Princip stanovuje, že pokud se prozřetelnost pokládání základu pro Mesiáše uskutečňuje potřetí, musí být završena. Proto Boží prozřetelnost pokládání základu pro Mesiáše, která začala v Adamově rodině jako první dispenzace a pokračovala v Noemově rodině jako druhá dispenzace, se měla ukončit v Abrahamově rodině, která byla třetí dispenzací. Z tohoto důvodu dostal Abraham příležitost položit podmínku odškodnění, i když za vyšší cenu, a tím symbolicky obnovit všechno, co ztratil selháním při předchozím symbolickém obětování. Touto větší podmínkou odškodnění bylo obětování jeho syna Izáka.
Za druhé, jak bylo dříve vysvětleno, když Abraham přinášel oběť, byl v pozici Adama. Satan zaútočil jak na Adama, tak i na jeho syna Kaina, a tím znesvětil dvě generace jedné rodiny. Proto mohl Bůh v souladu s Principem obnovení odškodněním usilovat o to, aby získal zpět Abrahama a jeho syna Izáka také v průběhu dvou generací.
Za třetí, dozvěděli jsme se, že Noe mohl přinést archu jako symbolickou oběť sám, i když byl ve stejné pozici jako Adam, který sám obětovat nemohl. Důvod spočívá v tom, že Noe stál na základě zásluh Ábela, který při úspěšném symbolickém obětování prokázal věrné srdce. Když Bůh povolal Abrahama, stál Abraham na základě zásluh jak Ábela, který úspěšně vykonal symbolickou oběť na stupni formování, tak Noema, který uspěl v symbolickém obětování na stupni růstu. Na těchto dvou základech měl vykonat symbolickou oběť na stupni dovršení. Proto i když neuspěl, Bůh ho mohl pozvednout a dát mu další příležitost, aby přinesl oběť na základě Ábelova a Noemova věrného srdce.
Dříve však než mohl Abraham obětovat Izáka, musel znovu prokázat pravou víru a znovu položit symbolickou podmínku odškodnění pro obnovení Adamovy rodiny, jako to musel udělat před vykonáním symbolické oběti. Proto znovu postavil Sáru do pozice své sestry a dovolil, aby si ji tentokrát vzal král Abímelek z Geraru. Když se stala královou ženou, Abraham ji získal zpět. Tentokrát si odvedl také otroky, kteří symbolizovali lidstvo, a bohatství, které symbolizovalo fyzický svět. (Gn 20,1-18)
Jakým způsobem Abraham obětoval Izáka? Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem!“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,9-12)
Abraham měl absolutní víru. Poslušný Božího příkazu se právě chystal zabít Izáka, svého jediného syna, a obětovat ho jako zápalnou oběť. V té chvíli Bůh zasáhl a řekl Abrahamovi, aby chlapce nezabíjel. Abrahamova oddanost vůči Boží vůli a jeho rozhodné jednání, vedené absolutní vírou, poslušností a věrností, ho pozvedly do pozice, jako by Izáka už zabil. Tímto způsobem Abraham úplně oddělil satana od Izáka. Bůh tedy Abrahamovi přikázal, aby Izáka nezabíjel, protože Izák, v té chvíli zbavený všech satanských pout, už stál na Boží straně. Musíme si také uvědomit, že když Bůh řekl: „Právě teď jsem poznal...,“ vytknul tak Abrahamovi jeho dřívější selhání při symbolickém obětování a zároveň projevil radost nad úspěšným obětováním Izáka.
Protože Abraham při obětování Izáka uspěl, mohla v jeho rodině prozřetelnost obnovení pokračovat Izákem.
Abrahamovi trvalo tři dny, než došel na horu v zemi Mórija, kde měl svého syna Izáka obětovat jako zápalnou oběť. Toto třídenní období pro očištění Izáka mělo zahájit nový kurz v prozřetelnosti. Od té doby bylo na začátku každé nové dispenzace potřebné období tří dnů pro oddělení satana. V dějinách prozřetelnosti najdeme mnoho příkladů na taková období. Když se Jákob vydal se svojí rodinou na cestu z Cháran, prošel třídenním obdobím pro oddělení satana, aby mohl začít kurz obnovení Kanaán na rodinné úrovni. (Gn 31,20-22) Také Mojžíš vedl Izraelity třídenním obdobím pro oddělení satana poté, co opustili Egypt, aby začali kurz obnovení Kanaán na národní úrovni. (Ex 8,27) Když Ježíš začínal duchovní kurz obnovení Kanaán na světové úrovni, strávil tři dny v hrobě, aby završil oddělení satana.
3.1.2.3 Izákova pozice a jeho symbolická oběť z pohledu Boha
Jak už bylo vysvětleno, přestože Abraham při symbolickém obětování selhal, existovala podle Principu ještě stále možnost, aby se základ pro Mesiáše vytvořil v centru s ním. Ale protože Abraham nesplnil svoji zodpovědnost, neměl právo sám znovu přinést symbolickou oběť. (Viz kapitola Předurčení 3) Bůh musel najít nějaký způsob, jak by se mohl dívat na Abrahama, jako kdyby při pokládání symbolické oběti neselhal, ani nezpůsobil prodloužení prozřetelnosti. Aby toho dosáhl, přikázal Abrahamovi obětovat Izáka jako zápalnou oběť.
Bůh již dříve Abrahamovi přislíbil, že z Izákovy linie povstane vyvolený národ: Hospodin však prohlásil: „...Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,4-5) Když byl Abraham připravený zabít svého syna i přesto, že to byl syn přislíbený Bohem, prokázal tak absolutní věrnost vůči nebi. Tento skutek víry odpovídal tomu, jako by zabil sám sebe – své vlastní já, které bylo kvůli předchozímu selhání při symbolickém obětování znesvěceno satanem. Když tedy Bůh zachránil Izáka od smrti, současně vzkřísil i Abrahama, nyní už oproštěného od všech svazků, jimiž ho svázal satan, když byla Abrahamova symbolická oběť znesvěcena. Abraham s Izákem navíc ve své oddanosti Boží vůli dosáhli nerozlučné jednoty.
Přestože byli Izák a Abraham dva různí jedinci, ve chvíli, kdy je Bůh přivedl zpět k životu, se z Božího pohledu stali jedním člověkem. I když dispenzace prostřednictvím Abrahama selhala a byla prodloužena prostřednictvím Izáka, pokud by Izák uspěl, jeho vítězství by se stalo i vítězstvím Abrahamovým. Proto mohl Bůh považovat Abrahama za člověka, který neselhal, a mohl se dívat na dispenzaci, jako kdyby nebyla prodloužena.
Není jasné, kolik let bylo Izákovi v době, kdy ho Abraham obětoval. Byl ale dost velký na to, aby nesl dříví na oběť, (Gn 22,6) a když viděl, že nemají beránka, kterého by obětovali, ptal se na to svého otce. (Gn 22,7) Je tedy zřejmé, že byl ve věku, kdy už mohl pochopit otcův úmysl. Můžeme si domyslet, že Izák svému otci pomáhal, přestože věděl, že se ho jeho otec připravuje obětovat.
Kdyby Izák vzdoroval otcovu úmyslu, Bůh by tuto oběť určitě nemohl přijmout. Izák ve skutečnosti prokázal stejně velkou víru jako Abraham. Díky jejich společné víře bylo obětování úspěšné a neexistovala žádná možnost, jak by si nad nimi mohl satan uchovat svoji vládu. Izák i Abraham při obětování prošli procesem smrti a vzkříšení. Dosáhli tak dvou věcí. Za prvé, Abraham uspěl při oddělení satana, který ho napadl kvůli chybě při symbolickém obětování. Obnovil tak odškodněním pozici, ve které byl předtím, než udělal chybu, a z této obnovené pozice předal Izákovi svoje poslání v prozřetelnosti. Za druhé, když Izák věrně následoval Boží vůli, mohl zdědit božské poslání od Abrahama a zároveň prokázat víru, která ho opravňovala přinést symbolickou oběť.
Poté co Boží poslání přešlo z Abrahama na Izáka, obětoval Abraham jako náhradu za Izáka berana, kterého jim dal Bůh: Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,13) Tento beran byl ve skutečnosti symbolickou obětí, jejímž prostřednictvím Izák obnovil základ víry.
Protože Izák nesl dříví na oběť, můžeme usoudit, že se účastnil obětování berana. I když je tedy psáno, že symbolickou oběť vykonal Abraham, byla prozřetelnostní zásluha za tuto oběť připsána Izákovi, který se s Abrahamem sjednotil a zdědil jeho poslání. Izák, který zdědil Abrahamovo poslání, tak přinesl symbolickou oběť a odškodněním obnovil základ víry.
3.2 Substanciální základ
Izák se tedy stal centrální postavou pro obnovení základu víry místo Abrahama. Vytvořil základ víry, když přinesl berana jako symbolickou oběť způsobem přijatelným pro Boha. Aby se mohl v Izákově rodině vytvořit základ pro Mesiáše, musel být položen také substanciální základ. Proto museli být Izákovi synové Ezau a Jákob postaveni do oddělených pozic Kaina a Ábela. Jejich zodpovědností bylo vykonat substanciální oběť a tak naplnit podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy a vytvořit substanciální základ.
Kdyby Abraham neselhal v symbolickém obětování, stál by Izák v pozici Ábela a jeho nevlastní bratr Izmael v pozici Kaina. Oba bratři by byli zodpovědní za naplnění podmínky odškodnění pro odstranění padlé povahy, kterou Kain a Ábel nenaplnili. Protože však Abraham při obětování selhal, Bůh postavil do jeho pozice Izáka a do pozic, ve kterých měli původně stát Izmael a Izák, postavil Ezaua s Jákobem. Na nich pak záleželo, zda naplní podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy. Aby mohli Ezau a Jákob vykonat substanciální oběť, byli vůči svému otci Izákovi postaveni do stejných pozic jako Kain a Ábel vůči Adamovi a Šém a Chám vůči Noemu.
Izákův starší syn Ezau představoval Abrahamovo první symbolické obětování, znesvěcené satanem, zatímco druhý syn Jákob představoval obětování Izáka, jehož prostřednictvím došlo k oddělení satana. Proto Ezau jako představitel zla zaujal pozici Kaina, zatímco Jákob jako představitel dobra stál v pozici Ábela. Protože se nacházeli v těchto protikladných pozicích, začali spolu bojovat už v matčině lůně. (Gn 25,22-23) Dokonce již tehdy Bůh miloval Jákoba a nenáviděl Ezaua, (Ř 9,11-13) bylo to však proto, že to vyžadovala prozřetelnost: Jákob a Ezau měli odškodněním obnovit chyby, kterých se při svém obětování dopustili Kain a Ábel.
Avšak dříve než mohli Ezau a Jákob položit podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy a přinést substanciální oběť, musel Jákob naplnit podmínku odškodnění pro obnovení pozice Ábela. Jákobovo poslání bylo následující: nejprve měl naplnit podmínku odškodnění pro obnovení pozice Ábela, centrální postavy pro substanciální obětování. Dále měl přinést substanciální oběť. A nakonec, jak bude vysvětleno později, měl vstoupit do Egypta a zahájit kurz odškodnění trvající čtyři sta let, jímž museli projít jeho potomci kvůli Abrahamově chybě při symbolickém obětování. Podmínku odškodnění pro obnovení pozice Ábela vykonal Jákob následujícím způsobem.
Za prvé, dosáhl vítězství v boji za obnovení práva prvorozenství na osobní úrovni. Protože satan převzal vládu nad univerzem stvořeným Bohem, přivlastnil si pozici nejstaršího syna. Bůh byl uvržen do pozice druhého syna a z této pozice se musel snažit obnovit prvorozenství. Proto dával přednost druhorozeným synům před prvorozenými, jako tomu bylo v případě Ezaua a Jákoba: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím.“ (Mal 1,2) Jákob byl jako druhý syn zodpovědný za obnovení práva prvorozenství a toto prvorozenství moudře získal od Ezaua výměnou za chléb a čočkovou kaši. (Gn 25,29-34) Protože si Jákob prvorozenství velice vážil a usiloval o to, aby ho od svého bratra získal, přiměl Bůh Izáka, aby Jákoba požehnal. (Gn 27,27-29) Na druhé straně, Ezaua Bůh nepožehnal, protože si vážil prvorozenství tak málo, že ho vyměnil za mísu čočkové kaše.
Za druhé, Jákob odešel do Cháran, který představoval satanský svět. Po dvaceti jedna letech dřiny zvítězil nad Lábanem v boji za obnovení prvorozenství, když získal rodinu a bohatství jako právoplatné dědictví. Po dosažení tohoto vítězství se vrátil do Kanaán.
Za třetí, Jákob na své cestě zpět do Kanaán, země zaslíbeného požehnání, zvítězil u brodu Jabok v zápase nad andělem a tak ve skutečném boji obnovil vládu nad anděly. Těmito třemi vítězstvími odškodněním obnovil pozici Ábela. Proto se stal centrální postavou pro substanciální obětování.
Ezau a Jákob tak zaujali pozice, ve kterých stáli Kain a Ábel v okamžiku, kdy Bůh přijal Ábelovu oběť. Aby naplnili podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy, musel Ezau Jákoba milovat, uznat ho jako prostředníka mezi sebou a Bohem, poslušně se podřídit Jákobovým pokynům a nakonec rozmnožit dobro tím, že ho zdědí od Jákoba, nositele Božího požehnání. A skutečně, když se Jákob po dvaceti jedna letech snášení útrap v Cháran vracel se svojí rodinou a vším bohatstvím do Kanaán, pohnul Ezaua natolik, že byl schopný překonat dřívější nepřátelství: Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. (Gn 33,1-4) Když Ezau otevřel svoji náruč a srdečně přivítal Jákoba, naplnili společně podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy. Poprvé byl úspěšně položen substanciální základ. Když Jákob s Ezauem úspěšně vykonali substanciální oběť, obnovili odškodněním předešlá selhání při vykonávání substanciálních obětí: selhání Kaina a Ábela v Adamově rodině a Cháma a Šéma v Noemově rodině.
Jejich vítězství v prozřetelnosti soustředěné na Abrahama také odškodněním horizontálně obnovilo v jedné rodině dlouhý vertikální kurz dějin, v nichž Bůh usiloval o obnovení substanciálního základu.
Bůh Ezaua nenáviděl už v matčině lůně (Ř 9,11-13) jedině proto, že Ezau byl postaven do pozice Kaina, stojícího na satanově straně, aby v prozřetelnosti obnovení položil podmínku odškodnění. Když se podřídil Jákobovi a naplnil svůj díl zodpovědnosti, dostal se do pozice obnoveného Kaina a nakonec mohl získat Boží lásku.
3.3 Základ pro Mesiáše
Boží dílo pokládání základu pro Mesiáše, který se Bůh poprvé pokusil vytvořit v Adamově rodině, se muselo opakovat třikrát, protože centrální postavy v prozřetelnosti obnovení nedokázaly naplnit svůj díl zodpovědnosti. Třetí pokus se uskutečnil v Abrahamově době, ale i tentokrát byla prozřetelnost prodloužena, když Abraham selhal při symbolickém obětování. Izák a jeho rodina zdědili Boží vůli a položili základ víry a substanciální základ. Základ pro Mesiáše byl nakonec vytvořen. Očekávali bychom tedy, že Mesiáš měl přijít na zem už v té době.
Základ pro Mesiáše však vyžaduje také společenské prostředí vhodné pro jeho příchod.
Tento základ musí umožnit, aby se satanský svět obnovil na Boží království pod vládou Mesiáše. V prozřetelnosti s Adamovou a Noemovou rodinou nebyly na zemi žádné jiné rodiny, které by případně mohly na centrální rodinu zaútočit nebo ji zničit. Kdyby tedy jedna z těchto dvou rodin položila základ pro Mesiáše na rodinné úrovni, Mesiáš mohl přijít, aniž by se setkal s opozicí. V Abrahamově době však padlí lidé už vytvořili satanské národy, které mohly Abrahamovu rodinu snadno přemoci. Přestože byl v té době základ pro Mesiáše vytvořen, byl omezený na rodinnou úroveň. Tento základ nebyl dostatečně bezpečný pro Mesiášův příchod. Proto bylo potřebné vytvořit nezávislý stát, který by se dokázal postavit proti národům satanského světa. Takové zázemí by bylo nezbytné i v případě, kdyby Abraham neselhal při symbolickém obětování, ale úspěšně se svými syny Izákem a Izmaelem vykonal substanciální oběť a položil základ pro Mesiáše na rodinné úrovni. Příchod Mesiáše by stále ještě nebyl bezpečný až do doby, než by se Abrahamovi potomci v Kanaán rozmnožili a vytvořili základ pro Mesiáše na národní úrovni. Vzhledem k této skutečnosti, přestože Izákovi potomci vytvořili základ pro Mesiáše na rodinné úrovni, museli za trest kvůli Abrahamově chybě svoji rodnou zemi opustit a čtyři sta let trpět v cizí zemi. Navzdory utrpení v Egyptě měli vzkvétat a sjednotit se jako jeden národ. Pak se měli vrátit do Kanaán a jako nezávislý národ, připravený na příchod Mesiáše a jeho dílo, vytvořit základ pro Mesiáše na národní úrovni. (Viz kapitola Mojžíš a Ježíš 2.2.3.3)
Abrahamovi potomci se museli vydat kurzem odškodnění a nést jeho tíhu kvůli chybě, které se dopustil Abraham při symbolickém obětování. Tento kurz odškodnění měl začít Jákob, a ne Izák. Největší tíhu kurzu odškodnění nese ve skutečnosti osoba typu Ábela, která je centrální postavou pro vykonání substanciální oběti. Ábel v Adamově rodině, Chám v Noemově rodině, Izák v Abrahamově rodině a Jákob v Izákově rodině nesli hlavní tíhu kurzu odškodnění ustanoveném pro jejich rodiny. Jákob byl mezi nimi jedinou postavou typu Ábela, která stála na základu pro Mesiáše. Proto procházel vzorovým kurzem pro oddělení satana a vytvořil vzor, který bude za svého příchodu následovat Mesiáš. (Viz kapitola Mojžíš a Ježíš 1)
Jákobova rodina stála na základu pro Mesiáše, který byl vytvořen v Izákově rodině. Zdědila pozici Izákovy rodiny a její členové začali naplňovat dispenzaci, kterou Bůh svěřil Abrahamovi tím, že převzali zodpovědnost za Abrahamův hřích a zahájili čtyřistaletý kurz odškodnění.
V Izákově rodině prošel celým kurzem odškodnění Jákob, stojící v pozici Ábela. V Jákobově rodině to byl Josef, syn Ráchel – Jákobovy manželky na Boží straně – který měl zaujmout pozici Ábela tím, že vstoupí do Egypta a bude kráčet kurzem odškodnění. Poté co ho jeho bratři prodali do otroctví a Josef byl odveden do Egypta, dosáhl ve svých třiceti letech postavení správce celé egyptské země. Dožil se naplnění proroctví, které dostal od Boha ve snu, když byl ještě dítětem. (Gn 37,5-11) Nejprve vstoupili do Egypta Josefovi nevlastní bratři, narození z Ley – Jákobovy ženy na straně satana – a podřídili se mu. Později vstoupily do Egypta všechny Jákobovy děti a nakonec s sebou přivedly otce. Takto Jákobova rodina zahájila kurz odškodnění, aby tak vytvořila národ připravený jednoho dne přijmout Mesiáše.
Jákob jako centrální postava, která v Izákově rodině položila základ pro Mesiáše, nesl zodpovědnost za Abrahamův hřích. Byl také zodpovědný začít kurz odškodnění a na národní úrovni naplnit vůli, kterou Bůh svěřil Izákovi. Podobně jako v případě Abrahama a Izáka považoval Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba z hlediska své vůle za jednu osobu, přestože to byly tři různé osoby. Proto byl Jákobův úspěch zároveň úspěchem Izáka a Izákův úspěch úspěchem Abrahama. Bůh se tedy mohl dívat na prozřetelnost obnovení v centru s Abrahamem, i když byla prodloužena o Izáka a Jákoba, jako na prozřetelnost, která se naplnila v Abrahamově generaci bez jakéhokoliv prodloužení. Je psáno: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 3,6) Tento verš nám naznačuje, že ačkoliv to byly tři generace, považoval Bůh tyto předky, kteří společně naplnili jeho vůli, za jednu generaci.
Bůh zamýšlel naplnit cíl své prozřetelnosti vytvořením základu pro Mesiáše na národní úrovni a poslat Mesiáše tomuto připravenému národu. Aby toho dosáhl, nechal vstoupit členy Jákobovy rodiny do Egypta, satanského světa, kde měli jako otroci trpět po čtyři sta let. Poté je Bůh, jak to přislíbil Abrahamovi, pozvedl jako vyvolený národ a přivedl zpět do Kanaán.
Základ pro Mesiáše vytvořený v Izákově rodině se stal výchozím bodem pro zahájení kurzu odškodnění pro vytvoření základu pro Mesiáše na národní úrovni. Období dvou tisíc let od Adama po Abrahama bylo ve skutečnosti obdobím pokládání základu pro tuto prozřetelnost na národní úrovni, která začala v následujícím věku.
Na závěr můžeme říci, že Jákob úspěšně naplnil zodpovědnost za kurz odškodnění a splatil Abrahamovu chybu. Využitím své moudrosti pro plnění Boží vůle zvítězil jako jednotlivec v zápasu s Ezauem a získal prvorozenství. Vstoupil do Cháran, zvítězil v jednadvacetiletém zápasu se svým strýcem Lábanem a získal prvorozenství na rodinné úrovni. Na cestě z Cháran zpět do Kanaán zvítězil v boji s andělem. Byl prvním padlým člověkem, který naplnil podmínku odškodnění pro obnovení vlády nad andělem. Proto dostal jméno „Izrael“, (Gn 32,28) což znamená, že ukázal vzor, jak vytvořit vyvolený národ, a položil pro něj základ.
Poté co se Jákob s těmito vítězstvími vrátil do Kanaán, získal si srdce Ezaua a společně naplnili podmínku odškodnění pro odstranění padlé povahy. Jákob tedy úspěšně vytvořil vzorový kurz pro podrobení satana. Mojžíš, Ježíš, a dokonce i izraelský národ budou kráčet tímto kurzem podle vzoru stanoveného Jákobem. Dějiny Izraele mohou sloužit jako dobrý historický pramen pro pochopení kurzů, jak si podrobit satana na národní úrovni. Z tohoto důvodu mají dějiny Izraele ústřední význam pro studium prozřetelnosti obnovení.
3.4 Poučení z Abrahamova kurzu
Za prvé, Abrahamův kurz ukazuje, že Bůh podmínečně předurčuje způsob, jakým se naplní jeho vůle. Prozřetelnost obnovení se nemůže naplnit pouze Boží silou; naplní se jen tehdy, pokud také člověk splní svůj díl zodpovědnosti. I když Bůh povolal Abrahama, aby naplnil prozřetelnost obnovení, Boží vůle se neuskutečnila, protože Abraham nesplnil svoji zodpovědnost.
Za druhé, Abrahamův kurz ukazuje, že Bůh předurčuje život lidí podmínečně. I když Bůh předurčil Abrahama k tomu, aby se na základě úspěšného obětování stal otcem víry, muselo se toto poslání rozšířit na Izáka a Jákoba, protože Abraham svoji zodpovědnost nedokázal splnit.
Za třetí, Abrahamův kurz nám ukazuje, že když lidé nesplní svoji zodpovědnost, naplnění Boží vůle se vždy prodlouží a její obnovení vyžaduje položení větší podmínky odškodnění. V Abrahamově případě se Boží vůle měla naplnit pouhým obětováním zvířat; když však Abraham selhal, Boží vůle se musela naplnit obětováním jeho milovaného syna Izáka a dokončit prostřednictvím Izáka a Jákoba.
Za čtvrté, skutečnost, že Abraham musel své oběti rozpůlit, nás učí, že každý z nás musí rozdělit své vlastní já jako oběť, abychom oddělili dobro od zla. Život víry vyžaduje, abychom postavili sami sebe do pozice oběti. Pouze když v sobě oddělíme dobro od zla, můžeme se stát živou obětí, která potěší Boha. Měli bychom v sobě neustále oddělovat dobro od zla podle měřítka Boží vůle. Pokud tak nečiníme, vytváříme pro satana podmínku, aby nás napadl.