Část 2. Univerzální prvotní energie, činnost dávání a přijímání a základ čtyř pozic
2.1 Univerzální prvotní energie
Bůh, Stvořitel všech věcí, je absolutní realitou, věčným, samoexistujícím Bytím, překračujícím čas a prostor. Základní energie Božího bytí je také věčná, samoexistující a absolutní. Je původem veškeré energie a síly, které umožňují stvořeným bytím existovat. Tato základní energie se nazývá univerzální prvotní energie.
2.2 Činnost dávání a přijímání
Působením univerzální prvotní energie vytvářejí subjektové a objektové prvky každého bytí společnou bázi a vstupují do vzájemného vztahu. V tomto vzájemném vztahu pak vznikají veškeré síly, které bytí potřebuje k existenci, rozmnožování a činnosti. Vzájemný vztah vytvářející tyto síly v uvedeném procesu se nazývá činnost dávání a přijímání. Univerzální prvotní energie a síly vytvořené činností dávání a přijímání jsou ve vzájemném vztahu příčiny a výsledku, vnitřního a vnějšího, partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu. Univerzální prvotní energie je vertikální silou, zatímco síly vytvořené činností dávání a přijímání jsou horizontálními silami.
Podívejme se nyní podrobněji na Boha a jeho stvoření z hlediska univerzální prvotní energie a činnosti dávání a přijímání.
Boží univerzální prvotní energie řídí jeho věčné dvojí vlastnosti tak, aby vytvořily společnou bázi pro vzájemný vztah. Tyto dvojí vlastnosti pak vstupují do činnosti dávání a přijímání. Na základě síly vytvořené činností dávání a přijímání budují tyto dvojí vlastnosti základ pro svůj nekonečný vzájemný vztah. Je to základ pro Boží existenci, na kterém může Bůh existovat věčně a vytvářet veškeré síly potřebné pro tvorbu a zachování univerza.
Ve stvořeném univerzu dává univerzální prvotní energie dvojím vlastnostem, z nichž se jednotlivá bytí skládají, sílu, aby vytvořily společnou bázi. Dvojí vlastnosti pak vstupují do činností dávání a přijímání. Na základě síly vytvořené činností dávání a přijímání budují dvojí vlastnosti základ pro svůj nepřetržitý vzájemný vztah. Ten je základem pro existenci jednotlivých bytí, na kterém stanou před Bohem jako jeho partner v pozici objektu a mohou vytvářet veškeré síly potřebné pro svoji trvalou existenci.
Například atomy vznikají tak, že se elektrony seskupí okolo jádra na základě působení elektromagnetické interakce, která je určitým druhem činnosti dávání a přijímání. Když kladné a záporné ionty uskutečňují činnost dávání a přijímání, vytvářejí molekuly a vyvolávají chemické reakce.
Činnost dávání a přijímání mezi kladnými a zápornými elektrickými náboji je podstatou všech elektrických jevů.
Jednou z činností dávání a přijímání v rostlinách je cirkulace živin mezi dřevem a lýkem, která zachovává životní funkce rostlin a podporuje jejich růst. Nejčastějším způsobem, kterým se rostliny rozmnožují, je činnost dávání a přijímání mezi tyčinkami a pestíky.
Zvířata se rozmnožují a zachovávají svůj druh činností dávání a přijímání mezi samcem a samicí. Zvířata a rostliny mohou žít vedle sebe díky činnostem dávání a přijímání, mezi něž patří výměna kyslíku a oxidu uhličitého nebo spolupráce mezi včelami a květinami.
V případě nebeských těles existuje sluneční soustava na základě činností dávání a přijímání mezi Sluncem a planetami. Jejich jednotlivé pohyby určují vnitřní strukturu univerza. Také Země a Měsíc si zachovávají svoji rotaci a oběh po stanovené oběžné dráze na základě činnosti dávání a přijímání.
Lidské tělo si zachovává život činností dávání a přijímání mezi tepnami a žílami, nádechem a výdechem, sympatickými a parasympatickými nervy atd. Činnost dávání a přijímání mezi myslí a tělem umožňuje jedinci vykonávat činnosti, které přispívají k naplnění účelu jeho života.
Činnost dávání a přijímání mezi manželem a manželkou v rodině, lidmi ve společnosti, vládou a občany v národě a národy ve světě je pro všechny základem, aby společně žili v harmonii a míru.
Ať je člověk jakkoli špatný, v jeho nitru neustále působí síla svědomí, která ho vede k čestnému životu. To platí pro všechny lidi bez ohledu na dobu nebo místo, kde žijí. Nikdo nemůže potlačit sílu svědomí, která účinně funguje, aniž si to uvědomujeme. Spáchá-li člověk zlý skutek, okamžitě cítí výčitky svědomí. Kdyby svědomí v padlých lidech nepůsobilo, Bůh by nemohl začít prozřetelnost obnovení.
Jak vzniká tato síla svědomí? Vzhledem k tomu, že veškeré síly vznikají činností dávání a přijímání, není možné, aby si svědomí všechnu sílu pro vlastní působení vytvořilo samo. To znamená, že svědomí může pracovat jen tehdy, když vytvoří společnou bázi s nějakým partnerem v pozici subjektu a vstoupí s ním do činnosti dávání a přijímání. Nejvyšším partnerem v pozici subjektu pro naše svědomí je Bůh.
Pádem člověka byl náš vztah s Bohem v podstatě přerušen. Naši předkové místo toho, aby dosáhli jednoty s Bohem, navázali vzájemný vztah se satanem a sjednotili se s ním. Ježíš byl jednorozeným Božím Synem; jednoty s Bohem dosáhl dokonalou činností dávání a přijímání. Jestliže se spojíme s Ježíšem v dokonalém vzájemném vztahu, můžeme obnovit naši původní povahu danou Bohem. Můžeme rozvíjet vztah dávání a přijímání s Bohem a sjednotit se s ním. Tak se Ježíš stává prostředníkem pro padlé lidi; je naší cestou, pravdou a životem. Ježíš přišel s láskou a obětí, aby dal lidstvu vše, co měl, nabídl dokonce i svůj život. Jestliže se k němu ve víře obrátíme, „nezahyneme, ale budeme mít život věčný“. (J 3,16)
Křesťanství je náboženstvím lásky. Prostřednictvím lásky a oběti se snaží ze všech sil otevřít cestu k obnovení horizontálních vztahů dávání a přijímání mezi lidmi na základě Kristovy lásky. Na tomto horizontálním základě lásky můžeme obnovit svůj vertikální vztah dávání a přijímání s Bohem. To bylo ve skutečnosti hlavním cílem veškerého Ježíšova učení a skutků. Ježíš například řekl: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Mt 7,1-2) Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon i Proroci. (Mt 7,12) Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi. (Mt 10,32) Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka, kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. (Mt 10,41) A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (Mt 10,42)
2.3 Základ čtyř pozic, který naplňuje účel tří objektů na základě činnosti původ – dělení – jednota
2.3.1 Činnost původ – dělení – jednota
Proces Božího stvoření začíná tehdy, když dvojí vlastnosti obsažené v Bohu vytvoří na základě podnětu Boží univerzální prvotní energie společnou bázi. Jakmile dvojí vlastnosti vstoupí do činnosti dávání a přijímání, vytvoří sílu, která umožní rozmnožování. Tato síla promítá dvojí vlastnosti do jednotlivých substanciálních partnerů v pozici objektu, přičemž každý z nich má vztah k Bohu jako ke svému centru. Tito partneři v pozici objektu vůči Bohu pak vůči sobě navzájem zaujmou postavení partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu, a to na základě univerzální prvotní energie, která je podněcuje k vytvoření společné báze a k účasti v činnosti dávání a přijímání. Pak se spojí v jednu harmonickou jednotu, aby vytvořili nového partnera v pozici objektu vůči Bohu. Celý tento proces – ve kterém se z Boha jako Původu projevují dvě bytí odděleně a pak se znovu spojí v jedno – se nazývá činnost původ – dělení – jednota.
2.3.2 Účel tří objektů
Výsledkem činnosti původ – dělení – jednota je vytvoření následujících čtyř pozic: původ stojící v centru, partner v pozici subjektu a partner v pozici objektu (samostatní substanciální partneři v pozici objektu vůči původu, kteří byli stvořeni podle vzoru jeho dvojích vlastností) a jejich jednota. Kterákoliv z těchto čtyř pozic může zaujmout postavení partnera v pozici subjektu a přijmout ostatní tři jako své partnery v pozici objektu, čímž vytvoří spojení tří partnerů v pozici objektu. Jestliže tedy jakákoliv ze čtyř pozic jedná jako partner v pozici subjektu a vstoupí do činnosti dávání a přijímání s ostatními třemi, které se kolem ní otáčí, pak spolu naplňují účel tří objektů.
2.3.3 Základ čtyř pozic
Když původ společně s partnerem v pozici subjektu a partnerem v pozici objektu – kteří vycházejí z původu – a jejich vzájemnou jednotou naplní na základě činnosti původ – dělení – jednota účel tří objektů, vytvoří základ čtyř pozic.
Základ čtyř pozic je původem čísla čtyři. Je také původem čísla tři, protože je naplněním účelu tří objektů. Základ čtyř pozic uskutečňují Bůh, manžel a manželka a děti; splňují tři stupně činnosti původ – dělení – jednota. Základ čtyř pozic je tedy základem principu tří stupňů. Kromě toho každá ze čtyř pozic v základu čtyř pozic při plnění účelu tří objektů přijme tři partnery v pozici objektu. Celkem pak existuje dvanáct partnerů v pozici objektu; základ čtyř pozic je proto také původem čísla dvanáct. Základ čtyř pozic je elementárním základem dobra. Je uskutečněním Božího účelu stvoření a elementárním základem pro život všech bytí, zabezpečuje veškeré síly potřebné pro jejich existenci a umožňuje, aby v nich přebýval Bůh. Základ čtyř pozic je proto věčným Božím účelem stvoření.
2.3.4 Způsob existence základu čtyř pozic
Všechna bytí, která činností původ – dělení – jednota naplnila účel tří objektů a vytvořila základ čtyř pozic, se pohybují po kruhových (eliptických) nebo sférických dráhách. Proto existují ve třech dimenzích. Prostudujme nyní příčinu této skutečnosti.
Na základě činnosti původ – dělení – jednota se dvojí vlastnosti Boha projeví tak, že vytvoří dva samostatné substanciální partnery v pozici objektu, kteří na sebe vzájemně působí jako partner v pozici subjektu a partner v pozici objektu. Partner v pozici objektu reaguje na partnera v pozici subjektu, vytvoří společnou bázi a zahájí činnost dávání a přijímání okolo partnera v pozici subjektu. Protože je síla dávání (odstředivá síla) a síla přijímání (dostředivá síla) udržují v rovnováze, partner v pozici objektu krouží kolem partnera v pozici subjektu a oba se tak zharmonizují a sjednotí. Podobně partner v pozici subjektu se stává partnerem v pozici objektu vůči Bohu, otáčí se kolem něho a tak se s ním sjednotí. Když se partner v pozici objektu úplně sjednotí se svým partnerem v pozici subjektu, jejich spojení se před Bohem stane novým partnerem v pozici objektu, který odráží Boží dvojí vlastnosti. Kterýkoli partner v pozici objektu se stane partnerem v pozici objektu vůči Bohu, pokud se sjednotí se svým partnerem v pozici subjektu.
Ve spojení partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu obsahuje každý z partnerů dvojí vlastnosti, které se podle stejného principu činnosti dávání a přijímání sami pohybují po kruhové dráze. Můžeme tedy pozorovat kruhové pohyby činnosti dávání a přijímání jak uvnitř partnera v pozici subjektu, tak uvnitř partnera v pozici objektu, přičemž jsou oba současně zapojeni do většího kruhového pohybu, který probíhá v rámci jejich spojení. Ačkoli se může stát, že se oběžné dráhy partnerů v pozici subjektu a partnerů v pozici objektu dostanou do stejné roviny, obecně se kruhový pohyb stává sférickým, protože úhel otáčení partnera v pozici objektu kolem partnera v pozici subjektu se neustále mění. Stručně řečeno, všechna bytí, která vytvořila základ čtyř pozic, vykonávají kruhový a sférický pohyb, a proto vždy existují ve třech dimenzích.
Uveďme si jako příklad sluneční soustavu. Každá z planet, které jsou vůči Slunci v postavení partnera v pozici objektu, vytváří společnou bázi se Sluncem a prostřednictvím dostředivé a odstředivé síly se s ním zapojuje do činnosti dávání a přijímání. Mezi Sluncem a planetami obíhajícími kolem Slunce po eliptických drahách nastává harmonický vztah jednoty a společně vytvářejí sluneční soustavu. Planeta Země se jako těleso složené z dvojích vlastností zároveň otáčí kolem své vlastní osy. Totéž platí o Slunci a ostatních planetách; nepřetržitě rotují kolem své vlastní osy, protože jsou také tělesy složenými z dvojích vlastností. Oběžné dráhy planet vytvořené činností dávání a přijímání ve sluneční soustavě se nenacházejí přesně ve stejné rovině. Naopak sluneční soustava se kvůli rozdílným úhlům oběžných drah a rotací planet projevuje sférickým pohybem ve třech dimenzích.
Podobně všechna nebeská tělesa existují na základě kruhového a sférického pohybu ve třech dimenzích. Když nesčetná nebeská tělesa mezi sebou navzájem uskutečňují činnost dávání a přijímání, vytvářejí jeden organismus a tím dávají univerzu jeho vnitřní uspořádání. Univerzum, jehož jednotlivé složky vykonávají sférický pohyb podle stejného principu, tak existuje ve třech dimenzích.
Když elektron vytvoří společnou bázi s protonem a zapojí se do činnosti dávání a přijímání, začne kolem protonu obíhat po kruhové dráze. Takto se oba sjednotí a vytvoří atom (vodík). Dvojí vlastnosti elektronu a protonu jsou podstatou jejich neustálého pohybu. Výsledný pohyb protonu a elektronu, který vzniká činností dávání a přijímání, se neomezuje jen na dráhu v jedné rovině, ale tím, že neustále mění úhel oběhu kolem protonu, se stává sférickým. Na tomto základě existuje atom ve třech dimenzích. Ze stejného důvodu magnetická síla mezi kladným a záporným pólem způsobuje, že elektricky nabité částice vykonávají sférický pohyb.
Představme si například člověka. Tělo jako partner v pozici objektu vůči mysli vytvoří s myslí společnou bázi a vstoupí s ní do činnosti dávání a přijímání. Tělo se pak, obrazně řečeno, otáčí kolem mysli a úplně se s ní sjednotí. Je-li mysl partnerem v pozici objektu vůči Bohu a otáčí-li se kolem Boha na základě harmonického spojení s ním a je-li tělo sjednoceno s touto myslí, bude se člověk podobat Božím dvojím vlastnostem a stane se partnerem v pozici objektu ztělesňujícím Boha. Tento člověk pak splňuje účel stvoření.
Jak mysl, tak i tělo jsou tvořeny dvojími vlastnostmi, které v nich zachovávají nepřetržitý pohyb. Kruhový pohyb, vytvořený dynamikou dávání a přijímání mezi myslí a tělem, neustále mění svůj úhel otáčení kolem Boha a stává se sférickým. Lidé, kteří naplnili účel stvoření, existují jako trojrozměrná bytí, která svůj život žijí trvale ve sférických vztazích v centru s Bohem. Takto mohou ovládat dokonce i nehmotný svět. (Viz kapitola Stvoření 6.2)
Když se kruhový pohyb partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu v jedné rovině stane sférickým pohybem na trojrozměrné oběžné dráze, rozvine se dynamika a tvořivost univerza. Obměny vzdálenosti, tvaru, stavu, směru, úhlu, síly a rychlosti každé oběžné dráhy se projevují jako krása stvoření ve své nekonečné rozmanitosti.
Podobně jako mají všechna bytí vnitřní charakter a vnější formu, existuje druh sférického pohybu odpovídající vnitřnímu charakteru a druh odpovídající vnější formě. Podobně existuje centrum pohybu, které odpovídá vnitřnímu charakteru, a centrum, které odpovídá vnější formě. Tato dvě centra mají vztah podobný vztahu mezi vnitřním charakterem a vnější formou.
Co je hlavním centrem všech těchto sférických pohybů? V centru všech stvořených věcí, které jsou partnerem v pozici objektu vůči Bohu a ztělesňují jeho dvojí vlastnosti symbolicky, jsou lidé. Centrem lidí, kteří jsou stvořeni jako partneři v pozici objektu, ztělesňující Boha v obraze, je Bůh. Proto hlavním centrem všech sférických pohybů v univerzu je Bůh. Uvažujme dále.
Každý partner v pozici objektu vůči Bohu v sobě obsahuje jak partnera v pozici subjektu, tak partnera v pozici objektu. Partner v pozici subjektu je centrem jejich vzájemného vztahu, takže je také centrem jednoty obou partnerů. Protože Bůh je centrem partnera v pozici subjektu, je zároveň nejvyšším centrem celé jednoty. Jak již bylo uvedeno, tři substanciální partneři v pozici objektu vůči Bohu (partner v pozici subjektu, partner v pozici objektu a jejich jednota) vytvářejí také mezi sebou navzájem společnou bázi. Přijme-li kterýkoliv z nich centrální pozici a činností dávání a přijímání se sjednotí s ostatními partnery, přičemž Bůh je jejich nejvyšším centrem, společně naplní účel tří objektů a vytvoří základ čtyř pozic. Nejvyšším centrem základu čtyř pozic je tedy Bůh.
Všechny věci, které tímto způsobem vytvořily základ čtyř pozic, jsou individuálním ztělesněním pravdy. Jak bylo dříve uvedeno, individuální ztělesnění pravdy se obecně dělí na individuální ztělesnění pravdy v obraze (lidé) a individuální ztělesnění pravdy v symbolu (ostatní stvoření). Univerzum se skládá z nesčetných individuálních ztělesnění pravdy, která jsou vzájemně propojena v náležitém pořádku od bytí na nejnižší úrovni až po bytí na nejvyšší úrovni. Nejvyšší úroveň mezi všemi bytími zaujímají lidé. Individuální ztělesnění pravdy se kolem sebe sféricky otáčejí, přičemž bytí na nižší úrovni se chová jako partner v pozici objektu vůči bytí na úrovni vyšší. Centrem jakéhokoli sférického pohybu je individuální ztělesnění pravdy na vyšší úrovni, které se chová jako partner v pozici subjektu. Centra nesčetných symbolických individuálních ztělesnění pravdy jsou vzájemně propojena od nejnižších po nejvyšší. Lidé, kteří jsou individuálním ztělesněním pravdy v obraze, jsou nejvyšším centrem.
Podívejme se blíže na tuto centrální pozici lidí v univerzu. Věda tvrdí, že elementární částice jsou základními stavebními jednotkami hmoty, a vysvětluje, že jsou formou existence energie. Uvažujeme-li o účelu existence individuálních ztělesnění pravdy, která tvoří na různých úrovních hmotné univerzum, můžeme usoudit, že: energie je zde proto, aby existovala ve formě částic, částice existují proto, aby vytvořily atomy, atomy, aby vytvořily molekuly, molekuly, aby vytvořily hmotu, a hmota existuje proto, aby vytvořila všechna individuální bytí v univerzu. Podobně energie působí tak, aby vytvořila částice, částice tak, aby vytvořily atomy, atomy tak, aby vytvořily molekuly, molekuly tak, aby vytvořily hmotu a hmota působí tak, aby vytvořila univerzum.
Jaký je účel univerza? Co je jeho centrem? Odpověď na obě otázky zní, že je to právě člověk. Proto Bůh poté, co stvořil lidi, přikázal, aby vládli nad celým univerzem. (Gn 1,28) Kdyby neexistovali lidé, kteří univerzum ocení, pak bychom mohli univerzum přirovnat k muzeu bez návštěvníků. Vystavené exponáty v muzeu získají svoji hodnotu a jsou opatrovány s láskou jako historické památky pouze tehdy, když je někdo ocení, miluje a má z nich radost. Vztah lidí k exponátům dává jejich existenci hodnotu. Kdyby neexistoval nikdo, kdo by je ocenil, jaký by pak měla jejich existence význam? Totéž platí pro univerzum, jehož pány jsou lidé. Rozmanité věci ve stvoření vstoupí do vzájemných vztahů se společným účelem ve chvíli, kdy lidé odhalí původ a povahu hmoty, poznají a roztřídí rostliny a živočichy ve vodě, na zemi i ve vzduchu a všechny hvězdy na obloze. Společný účel těchto věcí je naplněn tehdy, jsou-li vstřebány lidským tělem jako prvky nezbytné pro zachování fyziologických funkcí člověka a účastní-li se vytváření příjemného životního prostředí pro lidi.
Takto se člověk z hlediska vnější formy stává centrem stvořeného univerza. Kromě toho stojí lidé vůči univerzu v pozici vnitřního centra. Zatímco výše uvedené vztahy jsou fyzické, nyní budeme uvažovat o vnitřních neboli duchovních vztazích. Ačkoli se lidské tělo skládá z hmoty, fyziologicky plně reaguje na emoce, intelekt a vůli lidské mysli. Poukazuje to na skutečnost, že hmota má v sobě prvky, které rezonují s emocemi, intelektem a vůlí – prvky, které tvoří vnitřní charakter hmoty. Proto všechny věci v univerzu reagují na emoce, intelekt a vůli člověka, i když na různém stupni. Jsme opojeni krásou přírody a prožíváme pocit štěstí z mystického spojení. Jsme schopni takového prožitku, protože jsme centrem vnitřních charakterů všech věcí existujících v přírodě. Lidé jsou tedy stvořeni jako centrum univerza a centrum kosmu se nachází tam, kde se Bůh a člověk úplně sjednotí.
Prostudujme ještě z jiného hlediska, jak mohou být lidé centrem kosmu složeného z duchovního a fyzického světa. Každý člověk v sobě obsahuje všechny prvky kosmu. Jak už však bylo uvedeno výše, všechno v kosmu můžeme obecně rozdělit na partnery v pozici subjektu a partnery v pozici objektu.
Kdyby Adam, první předek lidstva, dosáhl dokonalosti, ztělesnil by všechny subjektové prvky stvořených věcí. Kdyby Eva dosáhla dokonalosti, ztělesnila by všechny objektové prvky stvořených věcí. Bůh stvořil Adama a Evu, aby vládli nad fyzickým světem. Jak spolu dospívali k dokonalosti, měl se Adam stát králem všech subjektových prvků ve stvoření a Eva královnou všech objektových prvků. Kdyby se pak spojili jako manželé, stali by se centrem celého univerza, složeného z partnerů v pozici subjektu a partnerů v pozici objektu, a vládli by mu.
Lidé jsou stvořeni tak, aby byli centrem harmonie celého kosmu. Kdyby Adam s Evou dosáhli dokonalosti a spojili se jako manželé, znamenalo by to, že by se dvě centra dvojích vlastností všech bytí spojila v jedno. Kdyby Adam a Eva spolu žili v harmonii a sjednotili se, pak by se celý kosmos složený z dvojích vlastností roztančil v harmonii. Bod, ve kterém se Adam a Eva úplně sjednotí srdcem i tělem jako manželé, je zároveň bodem, ve kterém se spojí Bůh jako partner v pozici subjektu dávající lásku a lidé jako partneři v pozici objektu opětující krásu. Je to centrum dobra, kde se naplní účel stvoření. Sem přichází Bůh, náš Rodič, aby přebýval se svými dokonalými dětmi a v míru s nimi zůstal navěky. Toto centrum dobra je partnerem v pozici objektu vůči věčné Boží lásce, kde může Bůh prožívat radost navěky. Je to místo, kde je ztělesněno a naplněno Boží Slovo. Je to centrum pravdy a centrum původní mysli, která nás vede k naplnění účelu stvoření. Pokud celé univerzum stojí na základu čtyř pozic, vytvořeném dokonalým mužem a ženou, kteří se v centru s Bohem spojili jako manželé, pak se pohybuje sférickým pohybem s jedním účelem.
Naneštěstí lidé padli a univerzum ztratilo své centrum. Proto svatý Pavel napsal, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. (Ř 8,19-22) Stvoření očekává příchod lidí, kteří obnovili svoji původní povahu a stanou se centrem univerza.
2.4 Všudypřítomnost Boha
Dozvěděli jsme se, že základ čtyř pozic, vytvořený naplněním účelu tří objektů skrze činnost původ – dělení – jednota, vykonává sférický pohyb kolem Boha a sjednocuje se s ním. Tento základ čtyř pozic je elementárním základem pro existenci všech bytí, která díky němu mohou přijmout Boží vládu a obdržet veškeré síly potřebné pro život. Ve světě, ve kterém se naplní Boží účel stvoření, ztělesňuje každé individuální bytí původní vnitřní charakter a původní vnější formu Boha a vykonává sférický pohyb tak, aby vytvořilo základ pro Boží vládu. Tak je Bůh všudypřítomný.
2.5 Rozmnožování života
Aby mohla živá bytí zachovat svůj druh, musí se rozmnožovat a toto rozmnožování se uskutečňuje činností původ – dělení – jednota, založené na dobře fungujících vzájemných vztazích. Například semena rostlin rostou do květu, který má tyčinky a pestíky; ty pak po opylování produkují semena a tak zachovávají svůj druh. Samci a samice zvířat dospívají, namlouvají se, páří a plodí potomstvo. Všechny buňky zvířat i rostlin se rozmnožují činností dávání a přijímání.
Jestliže tělo koná v souladu s vůlí mysli a mysl a tělo vstoupí do činnosti dávání a přijímání, pak tento člověk žije hodnotným životem. Takový člověk přitahuje podobně smýšlející lidi. Když navzájem dobře spolupracují, bude se jejich skupina rozvíjet. Můžeme tedy říci, že univerzum existuje na základě rozmnožování nesčetného množství substanciálních projevů původního vnitřního charakteru a původní vnější formy Boha, které uskutečňují činnost dávání a přijímání, aby naplnily účel stvoření.
2.6 Důvody, proč jsou všechna bytí složena z dvojích vlastností
Každé bytí vyžaduje pro svoji existenci energii a energie vzniká pouze činností dávání a přijímání. Žádný vzájemný vztah se však nemůže rozvinout bez partnera. Aby mohly vzniknout síly potřebné pro existenci jakéhokoli bytí, musí toto bytí obsahovat dvojí vlastnosti – partnera v pozici subjektu a partnera v pozici objektu – které se mohou zapojit do činnosti dávání a přijímání.
Přímočarý pohyb nemůže trvat věčně. Má-li mít bytí věčnou podstatu, musí se pohybovat v kruhu; pro jakýkoli kruhový pohyb je nezbytná činnost dávání a přijímání mezi partnerem v pozici subjektu a partnerem v pozici objektu. To platí dokonce i pro Boha; může žít věčně díky svým dvojím vlastnostem. Aby se Boží stvoření podobalo věčné Boží povaze a bylo věčným Božím partnerem v pozici objektu, musí se také skládat z dvojích vlastností. Podobně čas si zachovává věčnost na základě svých periodických cyklů.