Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 1. Naplnění Božího účelu stvoření a pád člověka

1.1 Naplnění Božího účelu stvoření

Jak už jsme uvedli, Bůh stvořil lidi proto, aby s nimi prožíval radost. (Viz kapitola Stvoření 3) Účelem naší existence je tedy přinášet Bohu radost. Co musíme udělat, abychom Bohu přinesli radost a plně projevili svoji původní hodnotu?

Vrozenou povahou každého stvořeného bytí, kromě člověka, je přirozeně dozrát a stát se partnerem v pozici objektu, který přináší Bohu radost. Lidé se však mohou stát věrným a pravým partnerem v pozici objektu přinášejícím Bohu radost pouze na základě svobodné vůle a svobodného konání. (Viz kapitola Stvoření 5.2.2) Pokud nepochopí Boží vůli a nesnaží se podle ní žít, nemohou se stát partnerem v pozici objektu, který inspiruje Boha radostí. Lidé jsou proto obdařeni emocionální citlivostí na Boží Srdce, intuicí a rozumem, aby chápali jeho vůli, a potřebnými schopnostmi, aby ji mohli uskutečňovat. Člověk, který má k Bohu takový vztah, může dosáhnout dokonalosti individuálního charakteru. Adam a Eva před pádem, a podobně i proroci každé doby, mohli do určité míry komunikovat s Bohem, protože měli tyto přirozené vlohy.

Vztah mezi Bohem a člověkem, který dosáhl osobní dokonalosti, můžeme přirovnat ke vztahu mezi myslí a tělem. Tělo je příbytkem mysli a pohybuje se podle jejích příkazů. Podobně Bůh přebývá v mysli plně zralého člověka. Takový člověk se stává Božím chrámem a žije v harmonii s Boží vůlí. Dokonalý jedinec žije plně v souladu s Bohem, podobně jako tělo souzní s myslí. Proto je napsáno: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 K 3,16) a „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20) Člověk, který zdokonalí svůj individuální charakter, se stává Božím chrámem a přebývá v něm Duch svatý.

Žije v jednotě s Bohem a nabývá božské povahy. Není tedy možné, aby spáchal hřích nebo padl.

Člověk, který zdokonalí svůj individuální charakter, ztělesňuje absolutní dobro a splňuje účel stvoření. Kdyby mohl člověk ztělesňující absolutní dobro padnout, vedlo by to k nelogickému závěru, že dobro obsahuje zárodek svého vlastního zničení. Navíc kdyby lidé, kteří byli stvořeni všemohoucím Bohem, mohli padnout dokonce po dosažení dokonalosti, měli bychom důvod pochybovat o Boží všemohoucnosti. Bůh je absolutní a věčný Subjekt. Jeho partner v pozici objektu proto musí být také věčný a absolutní, aby mohl Bohu přinést skutečnou radost. Z tohoto důvodu člověk, který zdokonalí svůj charakter, nemůže nikdy padnout.

Kdyby Adam a Eva dosáhli dokonalosti a stali se odolnými vůči hříchu, dali by život dětem dobra a založili by bezhříšnou rodinu a společnost v naprosté shodě s Božím požehnáním. (Gn 1,28) Založili by Nebeské království, které je jednou velkou rodinou s jedněmi rodiči.

Nebeské království se podobá jedinci, který dosáhl dokonalosti charakteru. Podobně jako jsou údy lidského těla vzájemně koordinovány v horizontálních vztazích a pohybují se jako jeden celek reagující na vertikální příkazy mozku, vytvoří lidé v této společnosti vztahy vzájemné horizontální spolupráce a budou žít ve shodě s vertikálním vedením přicházejícím od Boha. Nikdo nezraní svého bližního, protože kdyby měl jen jeden člověk trpět bolestí, pak by každý v této společnosti cítil Boží Srdce, které bude s tímto člověkem sdílet jeho zármutek.

Kdyby lidé žili v podmínkách primitivní společnosti, pak bychom bez ohledu na čistotu jejich života nemohli tuto společnost považovat za Nebeské království, po kterém touží Bůh i lidé. Bůh nám dal právo vládnout všem věcem. (Gn 1,28) Proto aby se naplnil ideál stvoření, měli by lidé dokonalého charakteru rozvíjet vědu, využívat přírodu a vytvořit nanejvýš příjemné společenské a životní prostředí. Takový svět bude Nebeským královstvím na zemi. Jakmile lidé dosáhnou plné zralosti a budou se těšit ze života v Božím pozemském království, pak když odloží fyzické tělo a přejdou do duchovního světa, vytvoří Nebeské království v nebesích. Proto je Božím prvotním účelem stvoření vybudovat Nebeské království na zemi.

1.2 Důsledky pádu člověka

Lidé padli v době, kdy nebyli zralí a nacházeli se ještě v období svého růstu. Vysvětlili jsme již, proč bylo období růstu nezbytné, a uvedli důkazy podporující tvrzení, že první lidé padli, když ještě nebyli zralí. (Viz kapitola Stvoření 5.2.1)

V důsledku pádu se lidé nemohli stát Božím chrámem; místo toho se sjednotili se satanem a stali se jeho příbytkem. Nerozvinuli si božskou povahu; místo toho získali povahu zlou. Lidé se zlou povahou přenášejí zlo prostřednictvím svých dětí a tak vytvářejí zlé rodiny, zlé společnosti a zlý svět. To je peklo na zemi, ve kterém žijeme. V tomto pekle nedokážeme správně vytvářet vztahy vzájemné horizontální spolupráce, protože naše vertikální vztahy s Bohem jsou zpřetrhány. Konáme skutky, které škodí druhým, protože necítíme bolest a utrpení svých bližních jako svoje vlastní.

Když už si lidé zvykli žít v pekle na zemi, pak po ukončení svého fyzického života přirozeně vstoupí do pekla v duchovním světě. Nevytvořili jsme Boží království, místo toho jsme ustanovili vládu satana. Proto je satan nazýván „vládcem tohoto světa“ (J 12,31) a „bohem tohoto světa“. (2 K 4,4)