Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 2. Období náboženských a ideologických konfliktů (1648–1789)

Obdobím náboženských a ideologických konfliktů označujeme období sto čtyřiceti let, které začalo upevněním protestantismu vestfálským mírem v roce 1648 a skončilo Francouzskou revolucí v roce 1789. Protože lidé té doby se neustále snažili následovat vnitřní a vnější touhy vycházející z jejich původní povahy, nemohli se vyhnout teologickým sporům a neshodám mezi filozofiemi, které vyvstaly v důsledku toho, že lidé prosazovali svobodu vyznání a myšlení.

Jak jsme už vysvětlili, Bůh pracuje na své prozřetelnosti obnovení v průběhu dějin tak, že opakovaně odděluje na všech úrovních, od individuální až po světovou, stranu představující Ábela od strany představující Kaina. V Posledních dnech je tento padlý svět rozdělen na komunistický svět typu Kaina a demokratický svět typu Ábela. Podobně jako se měl v Adamově rodině vytvořit substanciální základ, kdyby se Kain podřídil Ábelovi a poslouchal ho, má se v Posledních dnech svět typu Kaina podřídit světu typu Ábela a vytvořit substanciální základ na světové úrovni. Tento základ musí být položen dříve, než budeme moci přijmout Krista při Druhém příchodu a vytvořit sjednocený svět. Aby se to mohlo stát, musely se v tomto období rozvinout dva světové názory, které později dozrály a staly se základem dvou světů.

2.1 Světový názor typu Kaina

Snaha naplnit vnější touhy původní povahy člověka vyvolala nejprve hnutí za oživení starověkého dědictví helénismu a dala zrod renesančnímu humanismu. Renesanční humanismus se postavil proti středověké kultuře, když vyzdvihl důstojnost člověka a hodnotu pozemského života nad oddanost Bohu a horlivý náboženský život. Středověké mínění nejvíce oceňovalo poslušnost vůči Bohu, zatímco pozemský život byl podceňován a lidské tělo považováno za něco nízkého, a dokonce hříšného. Renesance vytvořila nový světový názor, názor, kterým povýšila hodnotu člověka a přírody a snažila se je pochopit na základě rozumu a zkušenosti, logiky a experimentu. Tento světový názor, podpořený rozvojem přírodních věd, dal podnět ke vzniku dvou hlavních škol moderní filozofie: racionalismu, založeného na metodě dedukce, a empirismu, založeného na metodě indukce.

Racionalismus, založený francouzským filozofem René Descartesem (1596–1650), zastával názor, že poznávání pravdy se může zakládat pouze na zdravém lidském rozumu. Descartes pochyboval o všech pravdách přijatých z dějin a z tradic a jediné, co mu zbylo, byl jeho vlastní rozum, jak to vyjádřil výrokem: „Myslím, tedy jsem.“ Na základě tohoto prvního principu používal metodu dedukce, aby potvrdil správnost poznatků o vnějším světě. I když Descartes uznával existenci Boha, a dokonce se ji snažil na rozumovém základě dokázat, skončili pozdější racionalisté v pochybnostech o existenci Boha, nebo ji dokonce popírali.

Anglický filozof Francis Bacon (1561–1626) byl zakladatelem empirismu, který zastával názor, že pravdu můžeme poznat pouze na základě vlastních zkušeností. Tato škola hlásala, že lidská mysl je jako čistý list papíru (tabula rasa). Zastávala názor, že člověk, který chce získat nové znalosti, se musí zbavit všech předsudků a pokusit se poznat pravdu na základě zkušenosti a pozorování vnějšího světa. Racionalismus, který si vážil lidského rozumu a přitom se odvracel od Boha, i empirismus, jenž oceňoval lidskou zkušenost a vědecký experiment, odmítaly mysticismus a pověrčivost. Ať už se snažily vést lidský život rozumem nebo empirickým pozorováním, oba směry měly tendenci oddělit člověka a fyzický svět od Boha.

Tyto dva myšlenkové proudy vycházející z humanismu uvedla do života renesance. Místo toho, aby podpořila vnitřní touhu člověka po hledání Boha, dala zrod světovému názoru, který vedl lidi k následování pouze jejich vnějších tužeb. Tato skutečnost jim bránila přijít k Bohu a vedla je do satanovy říše. Proto renesanci nazýváme světovým názorem typu Kaina. Na konci osmnáctého století tak světový názor typu Kaina otřásl pravdami uchovávanými v tradicích po celou historii lidstva. Všechny stránky lidského života začaly být posuzovány rozumem nebo smyslovou zkušeností. Vše, co bylo považováno za nelogické či z „onoho světa“, včetně víry v biblického Boha, bylo zcela zpochybněno. Lidské úsilí se úzce zaměřilo na praktický život. Taková byla také ideologie osvícenství, která se rozvinula na základě uvedených dvou směrů, empirismu a racionalismu. Osvícenství bylo hnací silou, která stála v pozadí Francouzské revoluce.

Představitelem světového názoru typu Kaina byl deismus, založený anglickým filozofem Edwardem Herbertem (1583–1648). Deismus předložil teologii založenou výhradně na lidském rozumu. Deisté odmítali tradiční názor, zastávaný již od doby Tomáše Akvinského, že by mohla existovat harmonie mezi zjevením a rozumem. Představu Boha omezili na Stvořitele, který uvedl vesmír do pohybu a ponechal ho, aby fungoval sám na základě přírodních zákonů, které ustanovil. Popírali, že by lidé měli jakoukoli potřebu Božího zjevení či zázraků. Na počátku devatenáctého století německý filozof G. W. F. Hegel (1770–1831) vypracoval vyčerpávající syntézu idealismu osmnáctého století. Mnozí Hegelovi následovníci však byli ovlivněni ateismem a materialismem francouzského osvícenství a založili školu levicového hegelovství, která zcela překroutila logiku hegelovské dialektiky. D. F. Strauss (1808–1874), levicový hegelovec, napsal knihu Život Ježíše, ve které prohlásil biblické záznamy o Ježíšových zázracích za výtvor jeho důvěřivých následovníků. Ludvík Feuerbach (1804–1872) v knize Podstata křesťanství tvrdil, že Bůh je pouhým výplodem lidské psychiky. Argumenty těchto filozofů se staly základem novodobého ateismu a materialismu.

Karel Marx (1818–1883) a Bedřich Engels (1820–1895) uspořádali myšlenky levicového hegelovství a vypracovali dialektický materialismus. Byli ovlivněni Straussem, Feuerbachem a také francouzským socialismem. Sloučili dialektický materialismus s ateismem a socialismem a vytvořili tak ideologii komunismu. Tak světový názor typu Kaina, který vzešel z renesance a rozvinul se přes osvícenství v ateismus a materialismus, dozrál v bezbožnou marxistickou ideologii, která se stala základním kamenem dnešního komunistického světa.

2.2 Světový názor typu Ábela

Někteří lidé považují historický vývoj od středověku po současnost za proces odcizení člověka od Boha a náboženství. Důvod spočívá v tom, že se na dějiny dívají z pohledu světového názoru typu Kaina. Původní povaha se však nesnaží dosáhnout jen vnějších hodnot; hledá také vnitřní hodnoty. Středověký člověk byl veden svou původní povahou k tomu, aby hledal vnitřní hodnoty, a na tomto základě vzniklo hnutí za oživení hebraismu, které přineslo své plody v protestantské reformaci. Z reformace vzešly filozofie a náboženská učení, které v touze vyjádřit původní povahu lidí danou Bohem umožnily mnohostranný pohled na život. Tento směr nazýváme světovým názorem typu Ábela. Zatímco světový názor typu Kaina odváděl lidi od Boha a od víry, světový názor typu Ábela vedl člověka k hlubšímu a upřímnějšímu hledání Boha.

Německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) rozebral vnitřní a vnější touhy původní povahy člověka z pohledu filozofie a jako první tak začal v oblasti filozofie vytvářet světový názor typu Ábela. Ve své kritické filozofii propojil protichůdné teorie empirismu a racionalismu. Podle Kanta vznikají při kontaktu s vnějšími objekty různé smyslové vjemy. Tak můžeme získat smyslové zkušenosti, které však nejsou úplným poznáním. Aby člověk mohl dosáhnout úplného poznání, musí použít určité formy intuice a logické úvahy (které jsou apriorní a transcendentální), pomocí kterých může propojit různé smyslové zkušenosti (které jsou aposteriorní a experimentální) a systematicky je posoudit. Tyto formy intuice a logické úvahy jsou samotnou subjektivitou člověka. Úplného poznání proto dosáhneme pouze tehdy, když se různé smyslové zkušenosti, přicházející z vnějších objektů, propojí a sjednotí se subjektivními formami člověka na základě spontánního přemýšlení a chápání. Tak Kant vyvrátil empirismus, který tvrdil, že poznání je určováno vnějšími objekty, a vytvořil novou teorii, podle níž je poznání řízeno subjektivní myslí.

V Kantově filozofii pokračovalo mnoho idealistických filozofů: Johann G. Fichte (1762–1814), Friedrich Schelling (1775–1854) a G. W. F. Hegel. Zejména Hegel byl průkopníkem nové filozofie, založené na hegelovské dialektice. Idealismus těchto filozofů upevnil v oblasti filozofie světový názor typu Ábela.

V oblasti náboženství se objevila nová hnutí, která se stavěla proti převažujícímu vlivu racionalismu v náboženství a zdůrazňovala důležitost náboženského zanícení a vnitřního života. Tato hnutí oceňovala více mystické zážitky než doktríny a rituály.

Například v Německu se pod vedením Philipa Spenera (1635–1705) objevil pietismus. Toto hnutí mělo silné konzervativní sklony a hlásilo se k tradiční víře, přestože současně zdůrazňovalo mystickou zkušenost. Pietismus se rozšířil do Anglie, kde se ujal mezi tamními věřícími a podnítil vznik nových církevních hnutí, včetně metodismu, jehož zakladateli byli bratři Wesleyovi (John, 1703–1791 a Charles, 1707–1788). Jejich úsilí přineslo velké obrození v Anglii, která byla v té době ve stavu duchovní stagnace.

Anglický mystik George Fox (1624–1691), který založil kvakerství, hlásal, že Kristus je vnitřní světlo, jež osvětluje duše věřících. Hlásal, že člověk může pochopit pravý význam Bible jen tehdy, když přijme Ducha svatého, spojí se v mystické jednotě s Ježíšem a zažije Kristovo vnitřní světlo. V Anglii byli kvakeři krutě pronásledováni, ale nakonec uspěli v Americe.

Emanuel Swedenborg (1688–1772) byl uznávaným vědcem, jehož duchovní smysly byly otevřené; začal systematicky zkoumat duchovní svět a odhalil mnohá z jeho tajemství. I když byly jeho výzkumy teology dlouho přehlíženy, v poslední době, kdy stále větší množství lidí komunikuje s duchovním světem, začíná být jejich hodnota postupně uznávána. Těmito rozmanitými způsoby dozrával světový názor typu Ábela, který vytvořil dnešní demokratický svět.