Část 1. Hodnota člověka, který naplnil účel stvoření
Podívejme se na hodnotu člověka, který naplnil účel stvoření, tj. na hodnotu dokonalého Adama a dokonalé Evy. Hodnotu takového člověka můžeme chápat z několika hledisek.
Za prvé, vztah mezi Bohem a plně zralým člověkem se podobá vztahu mezi dvojími vlastnostmi. Lidé byli stvořeni s myslí a tělem podle vzoru dvojích vlastností Boha. (Viz kapitola Stvoření 1.1) Vztah mezi Bohem a člověkem, který dosáhl dokonalosti individuálního charakteru, tedy můžeme přirovnat ke vztahu mezi dvojími vlastnostmi člověka, tj. myslí a tělem. Podobně jako je tělo stvořeno tak, aby se podobalo nehmatatelné mysli a bylo jejím substanciálním partnerem v pozici objektu, je člověk stvořen tak, aby se podobal nehmatatelnému Bohu a byl jeho substanciálním partnerem v pozici objektu. Podobně jako existuje neoddělitelná jednota mezi myslí a tělem pravého člověka, který má v centru Boha, existuje také neoddělitelná jednota mezi Bohem a pravým člověkem, kteří spolu vytvářejí základ čtyř pozic. V této jednotě člověk zažívá Boží Srdce jako svoje vlastní.
Má-li takový člověk plně zralý charakter, je Božím chrámem, v němž může Bůh neustále přebývat, a získává božskou povahu. (1 K 3,16; viz kapitola Stvoření 3.2) Ježíš mluvil o tomto stavu dokonalosti, když řekl: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec...“ (Mt 5,48) Vidíme tedy, že člověk, který naplnil účel stvoření, nabývá božské hodnoty srovnatelné s Bohem.
Za druhé, uvažujme o hodnotě člověka z hlediska účelu, pro který byl stvořen. Bůh stvořil lidi proto, aby s nimi mohl sdílet radost. Každý člověk má jedinečný individuální charakter. Bez ohledu na to, kolik miliard lidí se na zemi narodilo, nenajdeme mezi nimi dva jedince se stejným charakterem. Každý člověk je Božím substanciálním partnerem v pozici objektu, který vyjadřuje určitý aspekt Božích dvojích vlastností. Proto je každý člověk jediným v celém univerzu, který může tento určitý aspekt Božího charakteru stimulovat a přinést tak Bohu radost. (Viz kapitola Stvoření 3.2) Každý člověk, který naplnil účel stvoření, je tedy jedinečnou bytostí v kosmu. Můžeme tak potvrdit pravdivost Buddhova výroku: „Na celé zemi a v nebi jsem jediný, jenž je ctěn.“
Za třetí, uvažujme o hodnotě člověka na základě jeho vztahu k univerzu, který byl objasněn v Principu stvoření. Člověk, který naplnil účel stvoření, může vládnout celému univerzu. (Gn 1,28) Protože má ducha i tělo, může vládnout svým duchovním já duchovnímu světu a svým fyzickým já fyzickému světu. Díky lidem, kteří působí jako prostředníci, vstupují oba světy do vzájemného vztahu a vytvářejí sjednocený kosmos, který je vůči Bohu dokonalým partnerem v pozici objektu.
Z Principu stvoření jsme se dozvěděli, že univerzum je substanciálním rozvinutím dvojích vlastností člověka. Duchovní já člověka v sobě zahrnuje všechny prvky duchovního světa, zatímco jeho tělo obsahuje všechny prvky fyzického světa. Člověk, který splnil účel stvoření, tak obsahuje podstatu všech věcí v kosmu. Proto se nazývá mikrokosmem univerza. Z těchto důvodů má člověk hodnotu celého univerza. V novém světle tak můžeme pochopit Ježíšův výrok: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ (Mt 16,26)
Dejme tomu, že existuje dokonalý stroj, jehož každá součástka je jediná svého druhu na světě a žádnou z nich nelze nijak získat ani nahradit. Pak hodnota každé, i té nejnepatrnější, součástky odpovídá hodnotě celého stroje. Podobně je i plně zralý člověk jedinečný v celém univerzu. Jakkoli bezvýznamným se může zdát, jeho hodnota odpovídá hodnotě celého univerza.