Studium a praxe Principu
Moje záložky

Zatím nemáte žádné záložky.

Část 1. Vzkříšení

Vzkříšení znamená návrat do života. Skutečnost, že se musíme navrátit do života, naznačuje, že jsme mrtví. Abychom tedy do hloubky pochopili význam vzkříšení, musíme nejprve objasnit biblická pojetí života a smrti.

1.1 Biblická pojetí života a smrti

Když se jeden z následovníků zeptal Ježíše, zda může jít domů pochovat svého zemřelého otce, Ježíš odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (L 9,60) Z těchto Ježíšových slov jasně vyplývá, že Bible obsahuje dvě různá pojetí života a smrti.

První pojetí života a smrti se týká fyzického života. „Smrt“ zde znamená konec fyzického života, jak tomu bylo v případě učedníkova zemřelého otce, který měl být pohřben. „Život“ v tomto smyslu znamená stav, ve kterém si naše fyzické já zachovává svoje fyziologické funkce. Druhé pojetí života a smrti se týká živých lidí, kteří se shromáždili na pohřbu zemřelého muže a které Ježíš nazval „mrtvými“.

Proč Ježíš mluvil o lidech, jejichž těla byla živá a aktivní, jako o mrtvých? Ježíš tím chtěl vyjádřit, že když ho tito lidé nepřijali, zůstávají velmi vzdáleni od Boží lásky a přebývají v oblasti satanovy vlády. Toto druhé pojetí smrti nesouvisí s ukončením fyzického života. Smrt zde znamená opuštění náruče Boží lásky a přechod pod vládu satana. Pojetí života se pak v tomto případě týká způsobu života v souladu s Boží vůlí v oblasti Boží nekonečné lásky. Proto i když fyzické já člověka žije, setrvává-li mimo Boží vládu a nachází-li se v područí satana, pak je podle původního měřítka hodnot mrtvé. Podobný závěr můžeme učinit z Pánova soudu nad nevěřícími lidmi církve v Sardách: „...podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ (Zj 3,1)

Na druhé straně člověk zůstává naživu v pravém slova smyslu i po ukončení svého fyzického života, pokud jeho duch přebývá v Nebeském království v nebi, což je oblast duchovního světa, kde Bůh vládne láskou. Když Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít,“ (J 11,25) měl tím na mysli, že lidé, kteří v něho věří a žijí v oblasti Boží vlády, mají život. Dokonce i poté, co se jejich fyzická těla navrátí do země, jejich duch se bude radovat ze života pod Boží vládou.

Ježíš také řekl: „A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (J 11,26) Když Ježíš prohlásil, že věřící nikdy nezemřou, myslel tím, že lidé, kteří v něho uvěří během svého pozemského života, nezískají věčný život na tomto světě, ale v duchu, v náruči Boží lásky. Budou tedy živi jak v tomto světě, tak ve světě duchovním. Ježíšova slova nás ujišťují, že smrt ve smyslu ukončení fyzického života nemá žádný vliv na náš věčný život.

Ježíš řekl: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (L 17,33) Lidé, kteří se prohřešují proti Boží vůli, aby zachovali blaho svého těla, jsou mrtví, třebaže jejich těla žijí. Na druhé straně, ti, kteří obětují své tělo pro Boží vůli, zůstávají živí, i kdyby bylo jejich tělo pohřbeno a rozloženo. Žijí navěky jako duchovní bytosti v Boží lásce.

1.2 Smrt způsobená pádem člověka

Dozvěděli jsme se, že existují dvě různá biblická pojetí smrti. Které z nich se vztahuje ke smrti způsobené pádem prvních předků lidstva?

Bůh stvořil lidi tak, že stárnou a nakonec se obrátí v prach; fyzická smrt je jejich údělem bez ohledu na to, jestli padnou nebo ne. Adam zemřel podle Bible ve věku 930 let a jeho tělo se navrátilo do prachu země; tato smrt však nebyla způsobena pádem. Podle Principu stvoření je tělo oděvem ducha. Tak jako odkládáme obnošené šaty, měli bychom odložit i svoje tělo poté, co zestárne a zeslábne. Do duchovního světa pak vstoupí jen neoděné duchovní já, aby tam žilo navěky.

Nic materiálního nemůže existovat věčně. Lidé nejsou žádnou výjimkou; naše tělo nemůže žít navěky. Kdyby lidé měli žít v těle na zemi věčně, proč by potom Bůh stvořil duchovní svět jako konečné místo našeho určení? Duchovní svět nebyl stvořen po pádu jako místo, kde měla přebývat duchovní já padlých lidí. Naopak je součástí původního stvoření a má být místem, kde se jedinci, kteří naplní účel stvoření, mohou po skončení svého života na zemi radovat jako duchovní bytosti z věčného života.

Většina lidí je připoutána ke svému pozemskému životu. Cítí lítost nad jeho pomíjivostí, protože v důsledku pádu neví, že poté co odloží oděv svého těla, mají žít navěky v nádherném a věčném duchovním světě. Přechod z fyzického života do života v duchovním světě můžeme přirovnat k přeměně housenky v motýla. Kdyby si housenka uvědomovala sama sebe, možná by se cítila stejně připoutaná ke svému životu, omezenému jen na lezení po listech rostlin, jako se cítí lidé připoutaní ke svému pozemskému životu. Také by se pravděpodobně zdráhala ukončit svůj život jako housenka, kdyby nevěděla, že má jako motýl vstoupit do nového období svého života, kdy se bude moci do sytosti radovat z voňavých květin a sladkého nektaru. Vztah mezi pozemským životem a životem v duchovním světě se podobá vztahu mezi housenkou a motýlem.

Kromě toho, kdyby nedošlo k pádu, mohli by lidé na zemi vytvářet vztahy s duchovními bytostmi stejně přirozeně, jako mezi sebou navzájem. Věděli by, že smrt neznamená věčné odloučení od jejich milovaných na zemi. Kdyby lidé věděli, do jak nádherného a šťastného světa vstoupí poté, co na zemi dosáhnou dokonalosti a zemřou přirozenou smrtí, nedočkavě by se těšili na den, kdy do tohoto světa vstoupí.

Protože pád nezpůsobil smrt, kterou končí fyzický život člověka, můžeme se domnívat, že to, co přinesl, byl jiný druh smrti. Prostudujme to podrobněji.

Bůh řekl Adamovi a Evě, že v den, kdy pojí ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, zajisté propadnou smrti. (Gn 2,17) Protože je takto varoval, museli v den, kdy ovoce pojedli, skutečně zemřít. Adam a Eva však po pádu dál žili na zemi a zplodili děti, které se staly základem pro dnešní zkaženou lidskou společnost. Můžeme tedy uzavřít, že smrt způsobená pádem neznamená konec fyzického života, ale je spíše úpadkem z dobré vlády Boha pod zlou vládu satana.

Uveďme si další příklady z Bible, které to potvrzují. Je psáno: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ (1 J 3,14) Láska zde znamená Boží lásku. Člověk, který nemiluje svého bližního Boží láskou, je mrtvý, přestože je aktivní a žije tady na zemi. To je také smysl následujících veršů: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný...“ (Ř 6,23) a „Dát se vést tělem znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Ř 8,6)

1.3 Význam vzkříšení

Mnozí lidé až dodnes věří, že smrt způsobená pádem byla fyzickou smrtí. V důsledku toho si vysvětlovali biblické pojetí vzkříšení jako oživení z fyzické smrti a věřili, že vzkříšení mrtvých znamená biologickou regeneraci jejich rozložených těl. Pád prvních předků lidstva však nezpůsobil tento druh smrti. Podle Principu stvoření bylo lidské tělo stvořeno tak, aby se poté, co zestárne, navrátilo do prachu země. Rozložené tělo se nemůže vrátit do svého původního stavu. Kromě toho není potřebné, aby duchovní já na sebe bralo další fyzické tělo, když se má radovat z věčného života v nekonečném duchovním světě.

Vzkříšení můžeme definovat jako proces obnovení ze smrti způsobené pádem do života, tedy z oblasti satanovy vlády do oblasti přímé Boží vlády, prostřednictvím prozřetelnosti obnovení. Proto kdykoli litujeme svých hříchů a dostaneme se na vyšší úroveň dobra, jsme na této úrovni vzkříšení.

Bible objasňuje proces vzkříšení veršem: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5,24) Na základě tohoto verše můžeme potvrdit, že vzkříšení znamená opuštění satanovy náruče a návrat do náruče Boha.

Je také napsáno: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1 K 15,22) Tento verš znamená, že jsme v důsledku Adamova pádu zdědili satanovu linii, a proto jsme mrtví; když se však skrze Krista vrátíme do Boží linie, budeme vzkříšeni k životu.

1.4 Jaké změny způsobuje v lidech vzkříšení?

Podle Božího Slova Adam a Eva zemřeli, když pojedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Žádná významnější vnější změna se v nich však neodehrála. Nanejvýš se objevily dočasné změny ve výrazu jejich tváře, způsobené úzkostí a strachem, které po pádu pocítili. Podobně bychom neměli očekávat žádné výrazné vnější změny ani u padlých lidí poté, co budou vzkříšeni do stavu před pádem.

Člověk, který se znovuzrodil skrze Ducha svatého, určitě zažil vzkříšení. Srovnejme takového věřícího člověka se zlodějem: věřící člověk byl vzkříšen do té míry, že se znovuzrodil do Boží říše, zatímco zloděj je duchovně mrtvým člověkem směřujícím do pekla. Přesto tyto dva lidi nemůžeme rozlišit podle vnějšího vzhledu.

Člověk věřící v Boha podle Ježíšova učení je skutečně vzkříšen ze smrti do života. Nelze však rozpoznat žádnou zřetelnou změnu na jeho fyzickém těle poté, co přijal Ježíše a vzkříšením získal život.

Ježíš byl skutečně člověkem, který naplnil účel stvoření. (Viz kapitola Kristologie 2.2) A přece, hodnotíme-li jeho vnější vzhled, nijak nápadně se nelišil od obyčejných lidí. Kdyby svoji božskost neklamně projevil ve vnějším vzezření, pak by v něho zajisté každý uvěřil a následoval ho.

Změny, které člověk prožívá, když prochází vzkříšením a vstupuje pod Boží vládu, se odehrávají v jeho srdci a duchu. Tyto vnitřní změny očišťují také jeho tělo a mění ho ze satanova příbytku v Boží chrám. V tomto smyslu můžeme říci, že naše fyzické tělo je také vzkříšeno. Můžeme je přirovnat k budově, která se dříve používala pro zlé účely a nyní se používá jako místo pro uctívání Boha. I kdyby se na jejím vnějším vzhledu nic nezměnilo, nyní je posvěcena jako svatá budova.