Část 1. Spasení prostřednictvím kříže
1.1 Účel příchodu Ježíše jako Mesiáše
Jediným účelem příchodu Ježíše jako Mesiáše bylo úplné spasení lidstva; Ježíš měl naplnit cíl prozřetelnosti obnovení. Měl založit Nebeské království nejdříve na zemi. Můžeme tak usoudit ze slov, které řekl učedníkům: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Podle Principu stvoření se člověk, který uskutečnil účel stvoření, nemůže dopustit hříchu, protože žije v úplné harmonii s Bohem a má božský charakter.
Z hlediska účelu stvoření je takový člověk dokonalý, jako je dokonalý Nebeský Otec. Takto Ježíš učil své učedníky v naději, že se mohou obnovit a stát se lidmi, kteří naplnili účel stvoření a stali se občany Nebeského království. Kromě toho lidi učil, aby se modlili za uskutečnění Boží vůle jak na zemi, tak v nebi, protože přišel obnovit padlé lidi na občany Božího království a vytvořit toto království na zemi. Dále na lidi naléhal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,17) Ze stejného důvodu hlásal blízkost království Jan Křtitel, který přišel připravit Pánovi cestu. (Mt 3,2)
Jací budou lidé, až se jednou stanou obnovenými lidmi, kteří naplnili účel stvoření a stali se dokonalými, jako je dokonalý Nebeský Otec? Takoví lidé žijí v úplném souladu s Bohem a jeho Srdce zažívají ve svém nejvnitřnějším já. Mají božskou povahu a svůj život žijí nerozlučně s Bohem. Kromě toho nemají původní hřích, a proto nepotřebují žádné vykoupení ani Spasitele. Nepotřebují se soustavně modlit nebo žít životem víry, což je nutné pro padlé lidi, kteří hledají Boha. Protože nemají původní hřích, jejich děti se rodí přirozeně dobré a bez hříchu, a nepotřebují tedy Spasitele, který by vykoupil jejich hříchy.
1.2 Bylo spasení dovršeno prostřednictvím kříže?
Splnilo Ježíšovo ukřižování, jež nám přineslo vykoupení našich hříchů, účel prozřetelnosti obnovení? Kdyby tomu tak bylo, dalo by se očekávat, že věřící lidé oddaní Ježíšovi obnoví svoji původní povahu a vybudují Nebeské království na zemi. Avšak ani ten nejzbožnější člověk v celých dějinách křesťanství nežil v nerozlučné jednotě s Bohem. Žádný člověk nikdy nezažil Boží Srdce v plné míře, ani neměl božskou povahu. Nikdy neexistoval věřící, který by nepotřeboval vykoupení nebo život vroucí modlitby a oddanosti. Dokonce ani svatý Pavel, velký Boží muž, se nemohl obejít bez života víry a bez modlitby v slzách. (Ř 7,18-25) Kromě toho se žádnému rodiči, ať byl jakkoli oddaným křesťanem, nikdy nenarodilo dítě bez původního hříchu, které by mohlo vstoupit do Božího království bez milosti vykoupení skrze Spasitele. Křesťanští rodiče neustále předávají svým dětem původní hřích.
Jak se můžeme poučit z tohoto letmého pohledu na křesťanský život? Učí nás, že milost vykoupení skrze kříž nevykořenila zcela původní hřích a ani plně neobnovila naši původní povahu. Ježíš věděl, že vykoupení skrze kříž není úplným naplněním účelu, pro který přišel, a proto slíbil, že se vrátí. Věděl, že Boží vůle obnovit Nebeské království na zemi je absolutní a neměnná. Proto doufal, že se vrátí a Boží vůli naplní úplně.
Byla Ježíšova oběť na kříži zbytečná? Určitě ne. (J 3,16) Jinak by křesťanství nevytvořilo tak slavné dějiny. Navíc naše vlastní zkušenosti víry nám jasně dokazují, jak velká je milost vykoupení skrze kříž. Je pravda, že kříž vykoupil naše hříchy; avšak pravdou také zůstává, že nás neočistil úplně od našeho původního hříchu. Nevrátil nás do stavu dokonalé původní povahy, ve kterém bychom nikdy nespáchali hřích, ani nám neumožnil ustanovit Nebeské království na zemi.
Jaký je přesný rozsah spasení prostřednictvím kříže? Dokud tuto otázku nezodpovíme, bude pro lidi současného světa těžké vést správně svůj život víry. Nejprve však musíme přehodnotit Ježíšovu smrt na kříži.
1.3 Ježíšova smrt na kříži
Byla Ježíšova smrt na kříži nejvroucnějším Božím přáním? Prostudujme nejdříve slova a skutky učedníků, jak jsou zaznamenány v Bibli.
Je zřejmé, že všichni Ježíšovi učedníci prožívali v souvislosti s Ježíšovou smrtí stejné pocity: zármutek a rozhořčení. Například Štěpán vzplanul rozhořčením nad nevědomostí a nevírou židovských vůdců, odsoudil jejich skutky a nazval je vrahy a rebely. (Sk 7,51-53) Od té doby křesťané obecně sdíleli stejné pocity jako Ježíšovi učedníci. Kdyby byla Ježíšova smrt předem stanovena Boží vůlí, bylo by možná přirozené, že se učedníci rmoutí nad jeho smrtí, ale necítili by tak hořkou křivdu ani hněv vůči židovským vůdcům, kteří ji způsobili. Z jejich rozhořčené reakce můžeme usoudit, že Ježíšova smrt byla nespravedlivá a nemělo k ní dojít.
Prostudujme nyní z hlediska Boží prozřetelnosti, zda Ježíšovo ukřižování bylo předurčenou a nevyhnutelnou Boží vůlí.
Bůh povolal vyvolený izraelský národ z Abrahamových potomků. Ochraňoval ho, vychovával a někdy i trestal utrpením a zkouškami. Posílal mu proroky, aby ho utěšil pevným příslibem, že jednoho dne mu pošle Mesiáše. Připravoval ho na přijetí Mesiáše tím, že ho nechal postavit svatostánek a chrám. Když se Ježíš narodil, Bůh ohlásil jeho příchod. Poslal tři mudrce z Východu, stejně jako Šimona a Annu, Jana Křtitele a další, aby přinesli svědectví mnohým lidem.
Zejména pokud se týká Jana Křtitele, mnozí lidé věděli, že se zjevil anděl, aby zvěstoval jeho početí. (L 1,13) Zázraky kolem Janova narození vzbudily očekávání v celé Judeji. (L 1,63-66) Janův asketický život na poušti byl navíc tak působivý, že se mnozí lidé v srdcích ptali, jestli náhodou není Kristem. (L 3,15) Bůh poslal tak velikou osobnost, Jana Křtitele, aby svědčil o Ježíši jako o Mesiáši, protože tím chtěl povzbudit víru židovského národa.
Jestliže tedy bylo Boží vůlí, aby židovský národ té doby věřil v Ježíše jako ve svého Mesiáše, měl v něho tento národ, vychovávaný k životu podle Boží vůle, uvěřit. Kdyby Židé v souladu s Božím přáním v Ježíše uvěřili, jak by je mohlo vůbec napadnout poslat ho na kříž? Mohli by si snad přát, aby se Mesiášovi, kterého tak dlouho a netrpělivě očekávali, stalo něco zlého? Ale protože Židé šli proti Boží vůli a nevěřili, že Ježíš je Mesiášem, vydali ho na kříž. Je tedy zřejmé, že Ježíš nepřišel zemřít na kříži.
Nyní prozkoumejme slova a skutky samotného Ježíše, abychom zjistili, zda ukřižováním skutečně zcela naplnil svoje poslání Mesiáše.
Ježíšova slova a skutky měly v lidech probudit víru, že je Mesiášem. Když se ho například lidé ptali, co mají dělat, aby konali skutky Boží, odpověděl jim: Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. (J 6,29) Jednoho dne, když se trápil nad nevírou farizejů a neměl nikoho, s kým by sdílel své srdce, smutně se díval na Jeruzalém. Proléval slzy a naříkal nad osudem židovského národa, který Bůh tak pracně a s láskou vedl po dva tisíce let. Prorokoval, že město bude naprosto zničeno a nezůstane v něm kámen na kameni. Jasně poukázal na nevědomost jeho obyvatel, když řekl: „...nerozeznalo jsi čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (L 19,44) Při jiné příležitosti Ježíš naříkal nad tvrdošíjností a nevírou jeruzalémského lidu:
Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! (Mt 23,37) Ježíš vyčítal lidem, kteří v něj odmítali věřit, i když velice dobře znali Písmo, jež o něm svědčilo: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (J 5,39-40) Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne... Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. (J 5,43-46)
Kolik zázraků a znamení Ježíš předvedl v zoufalém úsilí pozvednout lidi z jejich nevíry! Přestože náboženští vůdcové byli svědky jeho obdivuhodných skutků, vysmívali se mu jako člověku posedlému Belzebulem. (Mt 12,24) Uprostřed této zoufalé situace Ježíš zvolal: Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci. (J 10,38) Pak v konfrontaci se svými odpůrci Ježíš ostře odsoudil jejich pokrytectví. (Mt 23,13-36) Snažil se svými slovy a skutky přivést národ k tomu, aby v něj uvěřil, neboť to byla Boží vůle. Kdyby Židé následovali Boží vůli a věřili v Ježíše jako ve svého Mesiáše, kdo z nich by se ho pak odvážil poslat na kříž?
Z uvedených důkazů můžeme vyvodit, že Ježíšova smrt na kříži byla nešťastným důsledkem nevědomosti a nevíry lidí jeho doby; nebyla nutná pro úplné završení jeho poslání Mesiáše. Dobře to ukazují Ježíšova poslední slova na kříži: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. (L 23,34)
Kdyby Bůh původně předurčil Ježíšovu smrt na kříži, Ježíš by přirozeně očekával, že půjde touto cestou. Proč se tedy třikrát modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne, jak já chci, ale jak ty chceš“? (Mt 26,39) Ježíš se takto zoufale modlil, protože ve skutečnosti dobře věděl, že jeho smrt otřese nadějí na vytvoření Nebeského království na zemi. Uvědomoval si, že pro Boha, který po pádu celé věky neúnavně pracoval na uskutečnění této naděje, to bude tragické zklamání. Věděl také, že utrpení lidstva bude bez ustání pokračovat až do doby jeho Druhého příchodu.
Ježíš řekl: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ (J 3,14) Když Izraelité na cestě do Kanaán ztratili víru v Mojžíše, objevili se ohniví hadi a začali je zabíjet. Bůh poručil Mojžíšovi, aby udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď tak, že kdokoli se na něj podívá, zůstane naživu. (Nu 21,4-9) Podobně Ježíš předvídal, že když v něho vyvolený národ neuvěří, bude lidstvo uvrženo do pekla. Věděl, že pak bude přibit na kříž jako bronzový had, aby celé lidstvo zachránil a spasil každého, kdo se na něj podívá. Protože Ježíš předvídal tuto možnost, vyslovil s truchlícím srdcem zmíněné neblahé proroctví.
Další známkou toho, že Ježíšova smrt na kříži nebyla Boží vůlí, ale naopak důsledkem nevíry národa, je skutečnost, že Izrael po jeho ukřižování upadal. (L 19,44) Bylo přece prorokováno, že Ježíš usedne na trůn Davidův a ustanoví věčné království: Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“. Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Iz 9,6-7) Před Ježíšovým početím se Marii zjevil anděl a podobně předpovídal: Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce. (L 1,31-33)
Bůh jasně zamýšlel poslat Mesiáše vyvolenému izraelskému národu, jejž prováděl od dob Abrahama nejrůznějšími těžkostmi, a vybudovat věčné království na zemi. Když však židovští vůdcové Ježíše pronásledovali a dovedli ho na kříž, ztratil Izrael svoje oprávnění stát se zakládajícím národem Božího království. Během několika generací byl izraelský národ rozprášen po celé zeměkouli. Od té doby byl stále utlačován a pronásledován. Můžeme to považovat za tragický důsledek chyby, které se dopustili jeho předkové, když Mesiáše, jehož měli oslavit, odsoudili na smrt a zabránili tak dovršení prozřetelnosti obnovení. Navíc nejen Židé, ale také mnoho věrných křesťanů nese kříž jako svůj díl trestu za kolektivní hřích zabití Ježíše.
1.4 Rozsah spasení, které poskytuje vykoupení skrze kříž, a účel Ježíšova Druhého příchodu
Co by se stalo, kdyby Ježíš nebyl ukřižován? Dovršil by spasení jak duchovně, tak fyzicky. Jistě by vytvořil věčné a nezničitelné Nebeské království na zemi. To ostatně předpověděl prorok Izajáš, zvěstoval anděl, který se zjevil Marii, a i sám Ježíš to vyjádřil slovy, že Nebeské království se přiblížilo. (Iz 9,6-7; L 1,31-33; Mt 4,17)
Když Bůh tvořil člověka, „vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“. (Gn 2,7) Lidé tedy byli stvořeni jak s duchem, tak s tělem. Také pád člověka se odehrál jak duchovně, tak fyzicky.
Protože Ježíš přišel, aby přinesl úplné spasení, byl zodpovědný za to, aby se uskutečnilo duchovně i fyzicky. Věřit v Ježíše znamená sjednotit se s ním. Z tohoto důvodu přirovnal Ježíš sám sebe k pravému vinnému kmeni a své učedníky k jeho ratolestem. (J 15,5) Řekl také: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20) Aby mohli být padlí lidé spaseni fyzicky i duchovně, musel Ježíš nutně přijít v těle. Kdyby lidé v Ježíše uvěřili a sjednotili se s ním jak v duchu, tak v těle, obdrželi by duchovní i fyzické spasení. Avšak lidé v něj neuvěřili; místo toho ho dovedli na kříž. Ježíšovo tělo bylo vystaveno satanovu útoku a Ježíš byl zabit. Proto i když jsou věrní křesťané s Ježíšem sjednoceni, jejich tělo zůstává, podobně jako Ježíšovo tělo, vystaveno satanovým útokům.
Důsledkem toho je, že ani ten nejoddanější věřící nemůže být fyzicky spasen vykoupením skrze Ježíšův kříž. Jeho původní hřích, který se přenášel od Adama po rodové linii, není odstraněn u samotného kořene. Dokonce i ten nejoddanější křesťan má stále původní hřích a dává život dětem, které v sobě také nesou tento hřích. Ve své víře pociťujeme nezbytnost asketického života a popření svého těla, abychom zabránili působení satana, který se nás neustále snaží dostat skrze naše tělo do svých osidel. Učíme se „neustávat v modlitbách“, (1Te 5,17) abychom mohli odstranit podmínky, na jejichž základě nás satan může napadat; tyto podmínky vycházejí z původního hříchu, který nebyl odstraněn navzdory spasení vykoupením skrze kříž.
Ježíš nemohl naplnit cíl úplného spasení, které je jak duchovní, tak fyzické, neboť satan napadl jeho tělo. Ježíš však položil základ pro duchovní spasení, když si vykoupením vlastní krví na kříži zajistil vítězný základ pro své vzkříšení. V důsledku toho mohou všichni věřící od doby Ježíšova vzkříšení získat výhodu duchovního spasení, ne však spasení fyzického.
Spasení vykoupením skrze kříž je pouze duchovním spasením. Původní hřích zůstává aktivní i v těle těch nejzbožnějších křesťanů a pokrevní linií se přenáší na jejich potomky. Čím vroucnější je víra věřícího, tím nelítostněji v sobě musí bojovat s hříchem.
Dokonce i svatý Pavel, nejoddanější mezi apoštoly, naříkal nad svou neschopností zabránit hříchu, aby pronikl do jeho těla: Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Ř 7,22-25) Toto prohlášení ukazuje rozpor mezi blažeností, kterou Pavel cítil, když přijal duchovní spasení, a utrpením, které prožíval, protože nemohl dosáhnout spasení fyzického. Také Jan přiznal: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není... Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1J 1,8-10) My, kteří jsme obdrželi spasení na základě Ježíšova ukřižování, se kvůli původnímu hříchu, jenž je hluboko v nás stále aktivní, nemůžeme osvobodit z okovů hříchu. Proto se Ježíš musí vrátit na zem, aby vykořenil původní hřích, který nemohl odstranit kvůli ukřižování, a aby ukončil dílo fyzického spasení. Teprve pak se účel Božího díla spasení naplní jak duchovně, tak i fyzicky.
1.5 Dva druhy proroctví, které se týkají ukřižování
Jestliže Ježíšova smrt na kříži nebyla předurčena jako nevyhnutelná pro úplné naplnění účelu jeho příchodu jako Mesiáše, proč potom bylo v Izajáši prorokováno, že Mesiáš bude snášet muka ukřižování? (Iz 53)
Můžeme si myslet, že Bible obsahuje pouze proroctví, která předpovídají Ježíšovo utrpení. Čteme-li však Bibli znovu se znalostí Principu, uvědomíme si, že obsahuje také jiná proroctví, která svědčí o opaku. Jak prorokoval Izajáš (Iz 9,11,60) a jak anděl zvěstoval Marii, (L 1,31-33) bylo předpovězeno, že se Ježíš za svého života stane králem Židů a vytvoří na zemi věčné království. Prostudujme tedy, proč Bůh zjevil o Ježíšovi dvě protichůdná proroctví.
Bůh stvořil lidi tak, aby dosáhli dokonalosti, pouze když splní svůj díl zodpovědnosti. (Viz kapitola Stvoření 5.2.2) První předkové lidstva ve skutečnosti svoji zodpovědnost nesplnili a padli. Lidé tedy mohou buď svoji zodpovědnost naplnit, což je v souladu s Boží vůlí, nebo ji nenaplnit, což je v rozporu s Boží vůlí.
Uveďme několik příkladů z Bible. Adamovým dílem zodpovědnosti bylo nejíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Adam mohl buď poslechnout Boží přikázání a dosáhnout dokonalosti, anebo ovoce jíst a zemřít. Zvolil si druhou možnost.
Ve věku Starého zákona dal Bůh lidem Desatero a Mojžíšův zákon, kterým se měli řídit, což bylo podmínkou pro jejich spasení. Jejich dílem zodpovědnosti bylo rozhodnout se buď zákon dodržovat a obdržet spásu, anebo se jím neřídit a dojít zániku. (Dt 30,15-20)
Zodpovědností Izraelitů, kteří opustili Egypt a putovali do Kanaán, bylo řídit se Mojžíšovými příkazy. Jeho příkazy mohli buď svědomitě dodržovat a vstoupit do kanaánské země, anebo se proti nim postavit a do zaslíbené země nevstoupit. Bůh ve skutečnosti předpověděl, že Izraelity povede do Kanaán, (Ex 3,8) a pověřil Mojžíše jejich vedením. Kvůli nedostatku víry však lidé zahynuli na poušti a konečného cíle dosáhli pouze jejich potomci.
Lidé tedy mají vlastní díl zodpovědnosti; mohou ho buď v souladu s Boží vůlí naplnit, anebo ho v rozporu s Boží vůlí nenaplnit. Povaha plodů jejich skutků závisí na tom, zda splní či nesplní svůj díl zodpovědnosti. Z toho důvodu Bůh zjevil dva druhy proroctví o naplnění své vůle.
Božím dílem zodpovědnosti je poslat Mesiáše. Avšak uvěřit v něho je dílem zodpovědnosti člověka. Židovský národ tedy mohl buď v Mesiáše uvěřit, jak si přál Bůh, anebo v protikladu s Boží touhou neuvěřit. Protože Bůh počítal s možností, že si člověk nemusí splnit zodpovědnost, dal nám dva druhy proroctví, které se týkaly naplnění jeho vůle skrze Ježíše. Některá proroctví předpověděla, že Ježíš kvůli nevíře lidí zemře. (Iz 53) Jiná předpověděla, že lidé v Ježíše uvěří, budou ho ctít jako Mesiáše a pomohou mu slavně uskutečnit Boží vůli. (Iz 9,11,60; L 1,31) Když Ježíš kvůli nevíře lidí zemřel na kříži, naplnila se pouze proroctví prvního typu. Proroctví druhého typu zůstala až do Druhého příchodu Krista nenaplněna.
1.6 Úryvky evangelií, ve kterých Ježíš mluvil o svém ukřižování, jako by bylo nezbytné
V evangeliích se nachází několik pasáží, ve kterých Ježíš mluvil o svém utrpení na kříži, jako by bylo pro spasení nevyhnutelné. Například, když Petr uslyšel Ježíšovu předpověď o jeho nastávajícím ukřižování a snažil se ho odradit, pokáral ho Ježíš slovy: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu...“ (Mt 16,23) Proč Ježíš Petra tak přísně pokáral? V době, kdy Ježíš pronesl tato slova, nevíra vyvoleného národa už ve skutečnosti zmařila jeho úsilí naplnit prozřetelnost spasení fyzicky i duchovně. V té době byl Ježíš již pevně rozhodnut přijmout osud kříže (L 9,31) jako podmínku odškodnění, aby otevřel cestu alespoň k duchovnímu spasení lidstva. Petrova snaha odradit Ježíše od tohoto úmyslu mohla být překážkou v přípravě cesty duchovního spasení skrze kříž. Proto ho Ježíš pokáral.
Druhým příkladem jsou Ježíšova poslední slova na kříži: „Dokonáno jest.“ (J 19,30) Ježíš nevyslovil tato slova proto, aby vyjádřil, že ukřižováním zcela naplnil prozřetelnost spasení. Poté co si uvědomil, že nevíra lidí v něho se už nezmění, zvolil cestu kříže, aby položil základ pro duchovní spasení, a fyzické spasení zanechal jako nesplněný úkol na dobu Druhého příchodu. Slovy „dokonáno jest“ chtěl proto Ježíš říci, že dokončil pokládání základu pro duchovní spasení. V té chvíli se duchovní spasení stalo náhradním cílem prozřetelnosti.
Máme-li mít pravou víru, je nezbytné, abychom se nejprve přímo spojili s Bohem na základě duchovních zážitků v modlitbě a potom pochopili pravdu správným výkladem Písma. Proto nám Ježíš řekl, abychom uctívali Boha v „Duchu a v pravdě“. (J 4,24)
Od Ježíšovy doby křesťané věří, že Ježíš přišel na tento svět, aby zemřel na kříži. Nepoznali základní účel Ježíšova příchodu jako Mesiáše, nesprávně pochopili duchovní spasení, které nám přinesl, a myslí si, že vykonal vše, co mu ukládalo jeho poslání. Ježíš chtěl žít a naplnit svůj osud, avšak kvůli nevíře lidí zemřel se srdcem naplněným zklamáním. Dnes se musí na zemi objevit věrné nevěsty – věřící lidé čistého srdce, kteří dokáží utěšit Ježíšovo zatrpklé a zarmoucené srdce. Musí se objevit nevěsty, které mohou utěšit touhy Ježíšova srdce, dříve než bude moci znovu přijít jako ženich. A přece Ježíš bědoval: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8) protože předvídal, že až se vrátí, mohou se lidé nacházet v temnotě.
Studiem Bible jsme objasnili, že Ježíš nepřišel zemřít na kříži. O této skutečnosti se můžeme ještě více ujistit, budeme-li s Ježíšem duchovně komunikovat a zeptáme-li se ho přímo. Jestliže duchovní realitu nedokážeme vnímat, pak bychom měli hledat svědectví těch, kteří jsou takovými dary obdařeni, abychom správně pochopili Ježíšovo srdce a mohli tak prohloubit svoji víru. Potom budeme hodni stát se Ježíšovými nevěstami, které ho budou moci v Posledních dnech přijmout.